Když jsem byla malá, nijak mi nevadilo, že jsem jiná. Jedna z mých nejranějších vzpomínek je ale na touhu po tom, znát někoho, kdo je takový jako já. Tou dobou však jediné, co bylo k dispozici, byl jakýsi strojový tiskopis několika jmen a adres, který maminka obdržela poté, co mě i přes naléhání doktorů odmítla zanechat v nemocnici a vzala si mě domů. Byla to jména a adresy těch několika málo známých „jedinců mého druhu“, vydalo to na půl strany. Pamatuju si, jak jsem si v něm první období hledání vlastní identity četla téměř jako v milostném dopise. Číst dál

Když vás něco bolí, jdete k doktorovi a chcete pomoc. To je přece jasný. A tak jsem se jednou vydala i já. Nebylo by na tom nic až tak zvláštního, kdyby v příběhu nehrála roli diagnóza Osteogenesis imperfecta, česky „lomivost kostí“, s níž brázdím tento svět už 28. rok. V tomto případě byl příběh spíš takovým vtipem: „Jde ‚lomivka‘ k doktorovi a ten se ptá – Copak jste dělala? – Ale, pane doktore, nic. To bude jen natažený.“ Hahahahaha, smějí se zasvěcení. Nechápete? Číst dál