Lidské tělo je úžasné. Škrábnete se a ono se to samo zahojí. Chytnete rýmu, ale brzy vás to přejde. Něco špatného sníte, ale žaludek to vrátí a zas je vám líp. Uklouznete na ledě a natlučete si zadek, ale zase se posbíráte a jdete dál. Pak jsou ale i tací, pro které to neplatí tak úplně. My lomivky. Číst dál

Můj muž pochází z kraje umouněného sazemi, zalévaného slzami a kořalkou. Když jsem přijela na návštěvu poprvé, připadala jsem si trochu jako na úplně jiné planetě. V tomhle kraji lidé věděli, co je neštěstí, strach a dřina. Nemohli utéct, čelili tomu, každý den zas a znova se s tím museli nějak poprat – třeba pomocí černého humoru. Hned se mi tam zalíbilo, protože styl „nějak se s tím poprat musíš“ je něco, co většinou „lomivky“ dobře ovládají. Číst dál

„Tak, maminka nám tady zaparkuje…“ zní milé paní z úst a já se jenom směju. No, kdo by řekl vozíčkáři zdvořile zažité „Posaďte se, prosím“, že jo? Číst dál

Každý si možná z dětství vzpomene na pohádku O Palečkovi. Nebo na některou z modernějších animovaných verzí, kde se hlavní hrdina zmenší natolik, že třeba stráví nějakou dobu mezi mravenečky v trávě, podnikajíc dobrodružnou výpravu za svým opětovným zvětšením. A zkoušeli jste si někdy představit sami sebe v takovém příběhu? Možná proto pohádkám sama doteď věřím, protože já jednu takovou žiju. Číst dál

Když jsem byla malá, nijak mi nevadilo, že jsem jiná. Jedna z mých nejranějších vzpomínek je ale na touhu po tom, znát někoho, kdo je takový jako já. Tou dobou však jediné, co bylo k dispozici, byl jakýsi strojový tiskopis několika jmen a adres, který maminka obdržela poté, co mě i přes naléhání doktorů odmítla zanechat v nemocnici a vzala si mě domů. Byla to jména a adresy těch několika málo známých „jedinců mého druhu“, vydalo to na půl strany. Pamatuju si, jak jsem si v něm první období hledání vlastní identity četla téměř jako v milostném dopise. Číst dál

Když vás něco bolí, jdete k doktorovi a chcete pomoc. To je přece jasný. A tak jsem se jednou vydala i já. Nebylo by na tom nic až tak zvláštního, kdyby v příběhu nehrála roli diagnóza Osteogenesis imperfecta, česky „lomivost kostí“, s níž brázdím tento svět už 28. rok. V tomto případě byl příběh spíš takovým vtipem: „Jde ‚lomivka‘ k doktorovi a ten se ptá – Copak jste dělala? – Ale, pane doktore, nic. To bude jen natažený.“ Hahahahaha, smějí se zasvěcení. Nechápete? Číst dál