Rauty vymyslel někdo, kdo nemá rád jídlo. Jinak si jeho nástrahy nedovedu vysvětlit.
Jakmile se na recepci objeví kus žvance, okamžitě ho uzme někdo, kdo nestíhá a od rána nejedl. Co na tom, že je osm dvacet a demonstrativně strádající kolega by si jinak mohl koupit bufet i se svačinářkou. Tady jde o lov, o kořist, o prestiž. Pamětníci z tiskovek zamáčknou slzu za Holubí letku.
Jak vyčistit koberec a nezbláznit se, když návod nefunguje? Helena Tutterová tím pádem vyleští celý byt. #perplexvemeste
V perplex světě existuje věta, se kterou by se mělo začít šetřit. Tahle nesmrtelná hláška funguje jako okena ve filmu Moje tlustá řecká svatba. Tedy na všechno. A zní: „Musíš se snažit.
Přála by muzikoterapii legislativní uznání a mnohem širší uplatnění ve zdravotnictví, školách i pomáhajících profesích. Zdůrazňuje její vědecký background i terapeutický a etický rozměr, přesto jí neubírá lehkost a hravost, kterými pak často oslovuje i laiky. Markéta Gerlichová přednáší studentům, dělá supervizi, pořádá workshopy a kurzy, spolupracuje s kolegy v zahraničí a připravuje na téma muzikoterapie třetí knihu. Na Klinice rehabilitačního lékařství 1. LF UK a VFN se věnuje i těžce ochrnutým pacientům a lidem v kómatu a ani tady nedá na muzikoterapii dopustit.
Praží výběrovou kávu pro Naturpark 12, spolupracuje i s menšími farmáři a dodavateli, jako barista se pořád něco učí, ideálně v angličtině. Kryštof Kratochvil o sobě moc mluvit nechce, zato o kávě prozradí, co se dá. Třeba proč pít výběrovou kávu a ne popel, jak ji poznat, jak se nenechat oklamat čistě hořkou chutí, proč má být na obalu datum pražení a jak se dá elegantně pracovat
Padla jsem jí k nohám. Doslova. Automaticky jsem hlesla „promiňte!“. Jsem totiž dobře vychovaná i v letu. Nohy se zastavily. Ty její. Koukala jsem jí zblízka na dekor bot a rozdejchávala bolest, protože řvát mi přišlo přes čáru. To, že mám na kolenou čerstvý rány z jinýho pádu, nemohl nikdo vědět a já chtěla, aby to tak zůstalo. Ovšem tolik soukromí jsem opravdu nečekala. Nohy, co byly svědkem
Spanilá jízda nesmyslnými hláškami spojenými s časem lidí s handicapem pokračuje. Oč obyčejnější věty to jsou, o to větší rána na solar. Vím, že argumentovat zdravotním stavem je vošajstlich, ale spoléhat se na empatii, zkušenost nebo aspoň představivost zjevně nestačí.
Nepřestává mě fascinovat, kolik nesmyslů koluje kolem času lidí s handicapem. Náš čas nemá žádnou hodnotu, protože se nepočítá s tím, že vůbec něco děláme a že máme životy podobně nadité jako vy. Proč nepřijdeš jindy? Z úplně stejného důvodu jako vy. Když nás potkáte v krámě, u doktora, v tramvaji nebo v knihovně, jsme tam proto, že tam být potřebujeme, chceme nebo máme, ne proto, že nám statný ošetřovatel
Nabídnout levnější a důstojnější bydlení lidem, kteří na něj kvůli předsudkům, legislativě a šmejdům v obchodu s chudobou nedosáhnou. Smysluplně využít vlastní nemovitost nebo finanční prostředky. Dělat něco, co má prokazatelné výsledky a co se dotýká všech. Fond dostupného bydlení se vyplatí neminout z mnoha důvodů. Stojí za ním kardiolog pražského IKEM a autor řady článků a publikací Jan Beneš, který je spolu s manželkou Evou nakažlivě přímý a spontánní. Oba se zajímají o veřejné dění a dělají věci nekomplikovaně a s přehledem. Možná proto jich zvládají tolik.
Všimněte se, jak moc nabobtnal na významu čas. Stihnout co nejvíc a být imrvére ve smyku je neskonale in, stejně jako honit resty na nemocenské, ošetřovačce a o víkendu. Jsme produktivní, nepostradatelní, máme práce, funkce a hafo projektů, jinak by to kleklo. Zachraňujeme firmu, domácnost a zeměkouli tím, že věčně něco nebo někoho organizujeme. A navrch zobem, popíjíme, přejídáme se a nespíme, protože si nedokážeme říct dost.
