Dozvědět se po probuzení po operaci, že se mi v plné palbě obnovily akutní projevy mé diagnózy, s nimiž jsem se dlouhé roky snažila zatočit a dělala pro to i psí kusy, bylo jako dostat lopatou přes hlavu. Víří v ní myšlenky, že veškeré to táhlé trápení je zase tady, je reálné, hmatatelné a už je nelze popřít. Jako kdyby nestačilo, že i bez tohoto zhoršení jsem se ohledně zdraví nezdraví měla co otáčet…
Usilovala jsem o zlepšení, nejlépe o úplné uzdravení, a k tomu zarputile přesvědčovala sebe i okolí, že ty dřívější průšvihy se už nikdy nevrátí. Věřila jsem tomu asi jenom já a ostatní shovívavě přihlíželi – věděli svoje. Bohužel, měli pravdu. Nezbývá nic jiného než se s tím srovnat. Postavit se na nohy a krůček za krůčkem vyrazit na další cestu. Pouť plnou operací, bolesti, otázek, nepříjemností, slz. Ale také snahy, víry; nového přesvědčení, že se vše spraví a „že už se to zpátky opravdu nikdy nevrátí“… Pestrobarevný i černobílý kolotoč, blázinec na kolečkách.
Tento zvrat mi vnesl do života nový náhled na situaci, čerstvé myšlenky, a to i díky setkání s všímavou internistkou v nemocnici. Když prostudovala moji anamnézu a zároveň si ode mě poslechla, jak houževnatě chci sama stav věcí změnit, k tomu viděla moji bezradnost z toho, že mi chybí snad jen kouzelná hůlka, která by přemluvila tělo k poslušnosti, když na jiné snahy nereaguje, řekla mi k tomu svoje.
Neskrývala, že už ji dráždí, jak například celostní medicína někdy až urputně tlačí na pacienta zjišťovat příčinu své nemoci stylem nekonečných úvah o tom, co jen dělá špatně, čím pochybil, a provinil se tak vůči svému tělu i duši. Natolik, že pak zcela odmítá přijmout možnost, že je to tak, jak to je – prostě daná nesprávná funkce imunitního systému a další řetězec fyziologických procesů, které se na stavu orgánů a zdivočelých reakcí podílejí. Nemoc ne jako být bezmocná, nemít moc, nemoct, jak se rádo dokola připomíná. Ačkoli pokud nemocní jste, nezřídka jde výše jmenované s tímto stavem ruku v ruce.
Je částečně úlevné toto slyšet. Je totiž hrozně vyčerpávající denně si klást vinu za neúspěchy v něčem, co neumí vyřešit nikdo. Je to moje tělo, tak se to nabízí! Nepoužiji tuto lehkou útěchu (dá-li se to tak nazvat) jako alibismus. Pochybovat, doufat a snažit se ze všech sil stejně budu dál. Nepřestanu pročítat knihy s tématy svépomocného léčení, zdravého stravování a životního stylu, získání a udržení vnitřního klidu a vyrovnanosti, problematiky vztahů k sobě, okolí i planetě a další – protože co kdyby… Zároveň se však už nebudu bát konečně si připustit, že ne vše, vždy a za každou cenu musí být moje vina.
Že to prostě může být jenom tak, že jsem autoimunitní holka.
− Jen ta věc je ztracena, kterou člověk sám vzdá. –
E. Lessing
− Šťastný je ten, kdo dokáže najít rovnováhu mezi svými touhami a možnostmi. –
H. Pestalozzi
Foto: Pixabay
