Pohlazení od psycholožky
Žijete si svůj život a postupně si plníte své sny. Každý vlastním tempem, více, či méně úspěšně. Mnoho lidí si nedělá pravidelnou revizi toho, co se jim v životě podařilo a co ještě „musí“ splnit, aby se cítili spokojení, úspěšní. Na to není kdy. Dnešní doba je velmi rychlá a kdo by „ztrácel“ čas tím, že se každý den na chvíli zastaví a „nadechne“?
Přitom je to velmi užitečná chvilka. Je-li náš dech klidný, i mysl je klidná.
Rakovina vpadne člověku do života většinou nečekaně. Podle mých zkušeností to bylo vždy v době, kdy jsem se po náročnějším období cítila fajn a opravdu se mi dařilo. Protože těch zkušeností s rakovinou mám už pět, vím, že na tohle se připravit nemůžete. Léčba je navíc vždy tak krutá, že byť vás okolí vidí jako silné, zvládající, vlastně v pohodě, nelze strádání s touto realitou slovy vyjádřit, ani kdyby člověk chtěl. Nejde to ze sebe ani vyřvat do celého světa! Slova chybějí.
Při prožívání jakékoliv velké ztráty, která nás v životě potká, ztrácí člověk pocit vlastního BEZPEČÍ. Obrazně řečeno pevnou půdu pod nohama. Není to stejné, jaké to bylo až do té chvíle, než se vás ztráta bytostně dotkla. Nemluvím jen o onkologické diagnóze, o následcích úrazu. Podobně to může alespoň na čas člověk prožít při ztrátě mobilního telefonu. Vždyť tam má uloženo mnoho osobních věcí, které jsou jen jeho a tolik toho o něm vypovídají! I takových, které by neřekl ani svému blízkému příteli. A nemusí to být nejintimnější detaily, ale jsou to věci, které o jeho majiteli hodně říkají. Při představě, o co všechno nenávratně přichází, může osoba prožívat podobnou ztrátu bezpečí. Jen u toho nejde tolik o život.
Často spojujeme pocit vlastního bezpečí s něčím či někým. A při ztrátách se nám bortí, co již bylo postaveno. Přidá-li se ještě strach, negativní myšlenky nás pohltí, těžko nacházíme sami sebe. I naše tělesná schránka se mění a spánek není, co býval. Řešíme věci, které jsme již měli vyřešeny.
Je ode mě vzletné napsat, že jsem za svoje mnohaměsíční depresivní období vlastně vděčná. Strach, co bude dál, a jinak fungující tělo i mysl mi pomohly díky různým technikám nalézt v sobě síly zvládat život a pochopit věci, nad nimiž bych se ani nezamýšlela. Nebo v té době ne. A také jsem se přestala hnát za něčím, po čem jsem toužila, protože jsem si myslela, že mi navodí pocit úspěchu. Naučilo mě to být sama se sebou a postupně nalézat vnitřní klid a mír. Bez výčitek.
Logickým vyústěním je poznání, že hledat bezpečí vně sebe sama nebyla dobrá varianta. Je báječné mít kolem sebe láskyplnou podporu bližních, ale ve své hlavě jste nakonec jenom vy. NIKDO VÁM NEMŮŽE DÁT TO, CO SI NEDÁTE VY SAMI.
Jen takový příklad pro názornost. „V tom obchodně byla strašná ženská. Ta mě tak šíleně rozčílila. Jak se chovala? Co si o sobě myslí? Ta mě tak strašně naštvala!“ Občas takové věty, byť třeba v jiné situaci, můžeme slyšet. Nebo si je sami v duchu řekneme. Ale není to náhodou tak, že my sami jsme se rozčílili? My sami jsme si, svými myšlenkami, svými emocemi, svým chováním způsobili takový hněv? Ne oni, my!
A s bezpečím je to podobné. Čekat, že pocit bezpečí přijde odněkud zvenčí, od někoho? Místo toho přichází nespokojenost a mnohdy pocit nenaplněnosti.
Pocit bezpečí si dovolte dát sami sobě! Najděte, co vás přesahuje, co vás s láskou probouzí a naplňuje radostí za každý prožitý den. Ten pocit si člověk dává sám.
BEZPEČÍ PŘICHÁZÍ S VNITŘNÍM MÍREM – uvnitř každého z nás!
Foto: archiv Zuzky Nemčíkové
