Hledej, Šmudlo! #nechbroukažít

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

„Kde se vidíte za 10 let?“ V tomto případě se nejedná o personalistickou vějičku v rámci pohovoru na místo za šedesát tisíc měsíčně, ale o spekulaci a téměř hmatatelné riziko, nakolik za danou dobu může diagnóza poznamenat lidský život, zrasit tělo i psychiku. Ale také nemusí!

Vyřčení soudu, že je člověk nevyléčitelně nemocen, s obecně nepříznivou prognózou do budoucna, je daný fakt v určitém čase, který nemusí nutně platit navěky a u každého. 

Když jednomu není vůbec dobře, trable se mu zhoršují a prohlubují, nic a nikdo nepomáhá, cítí se být tím vším bolavý, neplnohodnotný a opuštěný, najednou se zdá, že se pohybuje ve vzduchoprázdnu. Místo dýchatelného vzduchu je zavalen obavami, nepříjemnými zvraty a přidušen poklicí lékařských zpráv, receptů, dohadů, termínů kontrol a vyšetření, vlastním diskomfortem – tím vším opakujícím se s železnou pravidelností. Plný diář. Hotový manažerský post. Skoro by si za to člověk ten šedesátitisícový plat zasloužil. To by bylo zase „hejtů“! Pacient na plný úvazek s přesčasy a ještě přeplacen!

Je hrozně těžké najít a udržet si vyrovnanost a radost v něčem, co vyrovnanost a radost prostě nepřináší. Přesto se to musí zkoušet a učit se opakovaně. Připomínat si vše lepší, nalézat ztracené; to když nás naše odhodlání, statečnost, energie a pocit štěstí zradí a ke slovu se přihlásí a do pozoru nás postaví vnitřní hlas škodolibého našeptávače: „Co bude dál, jak na to, stojí to teď dlouho pořádně za houby, může to být horší, ať dělám, co dělám, výsledky tomu neodpovídají, chci to jinak, ale nefunguje to tak!…“

Není třeba se za takové zakolísání stydět a omlouvat se za něj – nikomu v okolí, natož sám sobě!

Osobně tomu říkám „truc dny“, kdy si klidně dovolím pořádně se politovat, zamrznout, sama sobě si přiznat občasnou slabost; vždyť i stroje čas od času selžou a musí se dát opravit, minimálně restartovat. Pak ve většině případů znovu pěkně fungují!

„Jo, lehké to nemáš, to nikdo netvrdí. Máš toho už dost za sebou, naloženo teda máš víc než je zdrávo, ale zvládáš to se ctí! Nejsi spokojena s tím, jak to je? Musíš se do toho pustit znovu, bude to fajn, uvidíš, zvládneš to, nevzdáš to!“ 

Ale během toho truc období (aneb i pacienti mají své dny) rovnou sama se sebou uzavírám dohodu o tom, že zase co nejdříve půjdu po pevnější půdě pod nohama, vstříc racionálnějším řešením, novým svépomocným i nápomocným aktivitám a za odměnu pak podniknu něco bláznivě krásného. 

Zkuste to, není to na škodu… Vždyť zásadní objevy a události se také neuskutečnily ze dne na den a neobešly se bez pořádné námahy a odříkání!

 

– Je těžké bolest mít a trpělivý být. –

Publilius Syrus

 

– Učení je jako veslování proti proudu. Jakmile člověk přestane, žene ho to zpět. –

Benjamin Britten

 

Foto: Pixabay

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Eva Havlíčková

Eva Havlíčková

Crohnovu chorobu jí diagnostikovali ve dvanácti letech. S tímto onemocněním zažívá pořádnou dávku chaosu, trápení a bolesti, ale nevzdává to. Ani ona, ani Crohn. Než ji zdravotní problémy vyřadily na několik let z aktivní činnosti, pracovala dlouhé roky na pozici asistentky ve farmaceutické společnosti. Miluje přírodu, hudbu, laskavý i černý humor, četbu knih a jejich vůni. Váží si rodiny a přátelství. „Je to ve hvězdách, co nás v životě čeká za pouť. Nejdůležitější ale je, kolik úžasných dní prožijeme, a že vždy najdeme cestu! Všichni můžeme opakovaně začínat znovu a po pádu zase vstát, třeba i s nějakou tou boulí na těle i na duši. Na zázraky nevěřím, já na ně totiž spoléhám,“ říká Eva. V současné době působí jako korektorka a redaktorka v redakci magazínu Inspirante, který je jedním z hlavních projektů spolku Revenium.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!