Když jsem perplex, skrývám věci, které se už skrýt nedají, a hledám jiné, které téměř nenacházím. Žít s diagnózou znamená neustále pátrat po nadhledu, grácii nebo něčem hezkém tam, kde nic takového není.  Třeba u doktora. Nic mi nedělal, nic mě nebolelo, nic mi nehrozilo, přesto jsem se rozklepala. Zvenku to vypadalo jako větší zimnice, zevnitř jako adrenalinová party. Všiml si toho a zeptal se: “Co je Vám?” No, stává se mi to, navíc jsem se bála, byla unavená, vyčerpaná a nezvládla jsem to skrýt pod něco vysvětlitelného, třeba druhý kafe. Snaha sbalit ho na namodralé konečky prstů taky nedopadla. Pan doktor jemně dokončil prohlídku a řekl: „Asi toho máte hodně za sebou,“ a přidal (doufám) vtip o hypochondrech.

Miluju humor, léčí mě, ale stejně tak potřebuju zažít, že se můžu rozklepat, počůrat, poslintat, zpotit, rozmáznout na asfaltu a člověk vedle mě ten pohled i tu situaci snese. Na vás je snést ten pohled, na mně s tím žít.

Já sama nechápu, proč když chci zvednout nohu, se mi krom ní zvedají i ramena a rolují uši a cvakám zubama. Nevím, proč jsem schopná se přizabít o ležící kabel, a přitom slušně šplhám do hor a srázů. Nechápu všechny souvislosti a neumím pokaždé varovat nebo říct, co přesně situace vyžaduje. Nechci být pořád ve střehu, jenže jsem. Život by mi asi usnadnil meduňkový čaj a jóga, jenže já miluju sprint a kafe.

Zatím jsem sice doběhla hlavně sama sebe, už mi ale nestačí obří bezbariérová koupelna, kde můžu skrytá a izolovaná nabírat síly i ve chvíli, kdy se mi nechce. Potřebujeme si na sebe zvyknout. Navzájem. I když to bolí, klouže, kroutí a někdy to není ani hezký, ani vtipný. Proto chodím tak často ven, což je jinak se všemi bariérami a předsudky čirá kamikadze. Navíc venku je taky naděje, že kolem projde třeba Jarda Jágr a já sebou konečně fláknu tam, kam mám!

 

Foto: Pixabay, archiv Revenium

NAPSAT KOMENTÁŘ

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *