„Mám prostatu jak panic!“ říká Tonda Blaník v jedné ze scén filmu Prezident Blaník. Tonda chce (nejen) tímto výrokem přesvědčit plný sál svých potenciálních voličů, že právě on je ideálním kandidátem na prezidenta.

Myšlenky na nezvětšenou prostatu jakožto důležitý rys postavy prezidenta, respektive tato scéna, se mi hlavou honí i v tuto chvíli. Čekám na druhou fázi vyšetření na urologii. Tu první, čurání do jakéhosi válce, jsem zvládl. Ještě si vyslechnu urologův verdikt a hotovo.

„A hotovo,“ tak to říkával můj nenáviděný soused na pokoji během pobytu v nemocnici, při kterém mi „eresku“ diagnostikovali.

Teď čekám. Stejná nemocnice, jiný oddělení. Vtíravý pach moči.

„Tak pojďte, mladý muži,“ otevírá sestra dveře a vpouští mě do ordinace.

Vcházím, zdravím se se sympatickým lékařem a dostávám první sprchu.

„Triko vyhrnout nad pupík a kalhoty i s trenkama pod kolena,“ hlásí sestra.

„Pod kolena?“

„Pod kolena. A lehněte si tady,“ ukazuje zdravotnice na lehátko.

Jistě, jde o zdravotnické účely, ale stejně mi sestřin direktivní tón dává vzpomenout na historku a pocity momentu, kdy jsem mohl získat své první ostruhy sexuální zkušenosti. Slečna na mě však křikla cosi jako: „Rovnou se svlíkni!“ Radši jsem tehdy utekl…

Teď jsem podobně zmatený. Jako v mrákotách si shrnuju kalhoty i spodky. Současně s vyhrnutím trika se obracím na sestru a ukazuju jí klín v celé jeho kráse: „Takhle jste to myslela?“

Je pozdě. Teprve teď mi dochází exhibicionismus toho gesta. Ježiš, dyť já vypadám jako úchyl, ale já se vážně jen chtěl zeptat…

Sestra ale moje myšlenky rychle utne, podívá se na mě a suše prohodí: „Jo, a ještě si lehněte.“

Mému jinak přecitlivělému egu ani nedochází chlad jejího hlasu…

Lehám si a už jsem v rukou lékaře. Obrazně i doslova. Poté, co mi ultrazvukem chvíli zkoumá močák, chopí můj úd do ruky a třikrát s ním zatřese. „Bude to lepší… Nebude to teda jako dřív… Třeba jako když vám bylo deset,“ usměje se, na intimní partie mi ještě třikrát poklepe a naznačí, že mohu vstát.

Oblékám se, beru si recept na nějaké léky a vypotácím se z ordinace.

Jsou mi jasné jen dvě věci:

– nemám prostatu jak panic
– s tou kandidaturou na prezidenta to tím pádem taky nevidím.

Markovy příběhy najdete také na webu Aktivnizivot.cz

NAPSAT KOMENTÁŘ

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *