Jakub Koucký: Temperamentní fotograf a programátor, který miluje adrenalin

Chlapík, se kterým by se člověk nebál viset na jednom laně, rozjížděč, co má pořád nové plány, tvůrce projektu Adrenalin bez bariér a webdesignér neziskové organizace Revenium a jejího online magazínu Inspirante.cz. To je Jakub Koucký, širší veřejnosti známý jako „ten vozíčkář“, který projel ve žlutém Trabantu Austrálii.

Ještě nikdy se mi nestalo, aby člověk, se kterým dělám rozhovor, přijel za mnou do Slaného. Když mi to Jakub Koucký navrhne, jsem překvapená a ráda. Vzápětí mi ale dojde, že v desítkách místních hospůdek a kavárniček není ani jediná úplně bez bariér.

Rozpačitě se za to omlouvám, ale Jakub mne ujišťuje, že si poradí. “Dám si prostě menší kafe,” říká.

Od někoho, kdo je schopen slanit z 25 metrů vysoké stěny pražského Kongresového centra, ani jinou odpověď nečekám.

Do kavárny vjíždí přesně ve čtyři. S vozíkem, na kterém je po rozštěpu páteře od malička, udělá malou piruetu, bere mi tácek s kávou a vodou a v 16:01 je už soustředěný na otázky.

Domlouváne se, že si budeme volně povídat. Zajímá mne, co ho v životě nejvíc ovlivnilo.

Třiačtyřicetiletý Jakub zažil ještě Jedličkův ústav před rokem 1989 – včetně života na internátu, v jisté izolovanosti a také držení se „při zemi“.

Temperamentní kluk, který miloval sport a neměl rád rutinu, ale pár lidí na základce zaujal. Nad rámec svých povinností ho podporovali v tom, v čem byl dobrý. A taky mu řekli: „Pálí ti to, zkus gympl.“

To ale nebylo úplně snadné. „Nejdřív jsem chodil do nuláku a střední studoval dálkově, což bylo ve 14 letech dost zajímavé,“ upřesňuje. Po roce individuálního studijního plánu na kladenském gymnáziu přešel na nově otevřenou střední školu při Jedličkově ústavu. Tam v roce 1995 úspěšně maturoval.

Zajímá mne, co chtěl dělat. Odpovídá, že nad tím v těch letech moc nepřemýšlel, ale od osmi let se hrabal v počítačích a chodil do kroužků programování.

Protože jsme s Kubou vrstevníci, vzpomínáme nad kafem na osmibitový osobní počítač IQ 151. Zatímco já dodnes s hrůzou myslím na program Karel, který jsem nepochopila ani za dvě školní pololetí, Kuba se kolem IT a počítačové grafiky motá dodnes.

Korporát, volná noha i sociální podnik

Nikdy neuvažoval o tom, že by nepracoval. Před více než 20 lety ale nebyli lidé ve firmách na vozíčkáře zvyklí, měl při hledání zaměstnání problémy.

Jakub prý práci vždy nacházel přes kamarády. Nejprve působil v korporátním světě. V polovině 90. let byli manažeři v korporátech první, kteří dávali lidem jako on šanci. Podle Jakuba na to byli ze svých domovských zemí zvyklí a etické kodexy znemožňovaly zaměstnance s handicapem úplně ignorovat.

Chráněné dílny a sociální podniky tehdy v Česku sotva začínaly.

Poté léta působil na volné noze a začal také spolupracovat s neziskovým sektorem. Před osmi lety se nechal zaměstnat. Stal se grafikem v obecně prospěšné společnosti Maturus. Odtud letos na jaře odešel, aby se opět pustil do podnikání jako programátor a tvůrce webů.

I lidé s handicapem se mohou při sportu bavit

Po střední škole zůstal bydlet v Praze. Později zatoužil po přírodě a přesunul se na venkov. Vždycky byl rád venku, ať už při nejrůznějších sportech a outdoorových aktivitách, ale hlavně při cestování. Dokáže žít dlouhé týdny bez střechy nad hlavou.

Je jedním ze zakladatelů České federace florbalu vozíčkářů. A založil a vedl neziskovku zaměřující se na adrenalinové aktivity pro lidi s handicapem „Adrenalin bez bariér“.

Když v roce 2007 projekt s kamarády spustili, reagovali na naprostý nedostatek možností pro různě limitované skupiny lidí si jen tak pro zábavu vyzkoušet nejen adrenalinové sporty, ale také aktivity, které jejich kamarádi běžně provozovali.

Hledali možnosti, jak si zasportovat společně a na pohodu. Začínali se čtyřkolkami, přes léto nabízeli rafty, víkendy ve stylu country, vodní lyžování a tandemové seskoky.

Souběžně realizovali projekty zaměřené na vývoj pomůcek pro sportovní aktivity lidí s handicapem, například motocykl na ruční ovládání, surfování nebo blokarting, což je sport, který připomíná jachting, ale „plachtí“ se na motokáře s plachtou po souši.

Pět měsíců na cestách

Těsně po startu „Adrenalinu bez bariér“ se Kuba rozhodl hledat inspiraci venku. Měl už procestovanou Evropu. Když mu kamarád vyprávěl o Novém Zélandu, vypadlo z něj: „Za rok jedu s tebou.“ Dal v práci výpověď a vydal se na pětiměsíční cestu.

Postupně navštívil Thajsko, Filipíny, Austrálii a Nový Zéland. Tam sehnal bez potíží a za pár dnů práci na farmě, kde balil ovoce.

Tvrdí, že peněz vydaných za cestování nikdy nelitoval.

Baví ho lidi a to jak můžou fungovat. V zahraničí žít dlouhodobě však nikdy nechtěl – není prý zastánce útěků. Ale připouští, že byl občas po návratu naštvaný ze zdejší těžkopádnosti.

Řidičem žluťáska

Asi každý už někdy slyšel o žlutém trabantím cirkusu novináře Dana Přibáně. A asi dost z nás přemýšlelo, jaké by bylo s nimi jet… No, a Kuba se ho prostě zeptal.

Dan Přibáň to na stránkách České televize před časem popsal takhle:

„Pravidleně děláme přednášky v Jedličkově ústavu a tam se objevil Jakub Koucký, že by chtěl s námi jet. Jakub Koucký je zkušený cestovatel, v Autrálii už byl, ale je to dobrý nápad? Ze zadní sedačky Trabantu se vystupuje špatně i zdravým lidem a Jakub je na vozíku. Co když se něco stane a nedostane se ven. Poděkovali jsme mu a odmítli. Ale vrtalo nám to hlavou, je to člověk otlučený životem a jestli chceme na cestu fakt otrlého člověka, tak je to právě vozíčkář. A najednou to celé secvaklo dohromady.“

Protože byl trabant už z výroby určen jako auto pro postižené, existuje do něj originální automatická spojka a ruční řízení.

Nakonec se náročné výpravy Trabantem napříč Tichomořím zúčastnila i vozíčkářka ze Slovenska Kristýna Madajová, které se říká Kika.

Žlutá auta projela Austrálii, Oceánii, Východní Timor a Indonésii. Jakub se odpojil v Thajsku, dál už jely jen motocykly.

Zážitky z jihovýchodní Asie popisuje Jakub takto: „V rozvojových zemích bezbariérovost nahrazuje ochota a lidskost. Ve vyspělých zemích je uděláno vše proto, aby se člověk s handicapem necítil handicapovaný a měl rovné možnosti.“ A otázka do pléna: „Kam se řadíme my?“ Já tu odpověď neznám…

Když se na závěr našeho povídání ptám, co podniká teď, tvrdí, že má velice klidné období. Dá-li se tedy klidem nazvat právě získaná licence na řízení bezpilotních letadel, založení nové firmy a plánovaná dovolená na jachtě v Chorvatsku…

[sc name=”crowdfunding”]


Jakub Koucký (43)

Adrenalinový nadšenec, programátor, grafik, fotograf, cestovatel

Ačkoliv se narodil „bez nohou“, na rozhlednu vyběhne po rukou dřív, než se za ním po nohách s funěním doplazíte. A také se se svým vozíkem vejde i tam, kde mnozí vozíčkáři nemůžou. Prostě sportovní typ, který má rád adrenalin. Pohodář, který sny umí zhmotnit, protože prostě chce.

Pro Revenium a jeho magazín Inspirante.cz navrhl a vytvořil weby, udělal ty nejhezčí fotografie ze zámku Hluboš, a pracuje na dalších projektech.

Takže malý vzkaz: Kubo, bez tebe by nám to prostě nešlo!

P.S.: A vidět Jakuba můžete i v našem crowdfundingovém videu. Malá nápověda: je to ten s „papouškem“ na rameni 🙂

Foto: archiv Jakuba Kouckého

Picture of Marie Zemanová

Marie Zemanová

Její sloupek #za-zrak jste mohli v magazínu Inspirante číst od roku 2019. Ve stejnojmenném blogu informuje o životě bez zraku v souvislostech i na Facebooku. Po letech v médiích se nyní v sociálním podniku Spolu s vámi věnuje PR a lektoruje na workshopech o zrakovém handicapu.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!

Udržitelnost a etika skupiny ČEZ