Vždycky jsem si přála narazit na někoho, kdo bude něčím zajímavý, skromný a přitom ne naivní. Stalo se. A dokonce spolu pracujeme. S Jindřichem Pozlovským se potkáváme mezi jedničkami a nulami, protože on má na starosti vše kolem webu, systémů a sítí. Navíc má dar tu PC změť vysvětlovat lidsky a vtipně, taky je trochu trhlej a občas potřebuje popostrčit. Přečtěte si příběh nenápadného kluka, který se jako introvert v tomhle hlučném světě na vlastní nohy stavěl poněkud dramaticky.

Přiznám se rovnou. Miluju dynamiku, ale sepsat Jindrův život jako strhující eskapádu se mi příčí. Ano, máme tady klaďase – Jindra po pětadvacítce, slibné kulisy – osamělý byt a IT svět, i nepřítele – úzkosti, deprese a vůbec. Jenže žádné překonávání diagnózám navzdory se nekoná. Aspoň podle toho, jak o všem Jindra mluví. Nevybavuje si nic zlomového, k lecčemus se spíš přimotal. A taky byl hodně sám.

„Vždycky jsem byl introvert, i když určitě ne samotář. Bavilo mě fotit, měl jsem rád jazyky. V dětství jsme se stěhovali, taky jsem vystřídal školy, takže v pubertě byl můj důvěrný přítel hlavně počítač.“ Jindra programoval, překládal na různých fórech a komunitách, stavěl webovky. „Doma jsem se s mamkou i bráchou nějak míjel,“ popisuje lakonicky období krátce po střední. Takže odešel bydlet sám hned, jak to šlo, a živil se různými brigádami v oboru.

Jakmile se ale osamostatnil, došlo Jindrovi, jak moc mu chybí nějaká kotva, třeba stálá práce, slečna nebo blízcí přátelé. Nevěděl, jak do toho. Nikde totiž neměl moc stání, scházely mu odhodlání a disciplína, děly se mu zvláštní věci. Postupně se u něj projevily úzkosti, deprese a sociální fobie. „Ve škole pořád něco musíš, ten režim tě žene sám a spoustu věcí je daných, jdeš s proudem. Jenže pak tě to vyplivne a nejsi vlastně nic,“ shrne to pár větami. Když už zvládl sotva vstát z postele, praktik mu předepsal antidepresiva. Ta si ale Jindra po pár měsících sám vysadil, protože nechtěl být tak utlumený.

V té době ale také hodně řešil finance, proto si po přečtení legendární Kiyosakiho příručky pořídil stolní hru Cashflow. Neměl ji ale s kým hrát a spoléhal na kamaráda, že zorganizuje mecheche v čajovně. Kamarád vycouval, Jindra ne. „Tehdy na mě čekalo asi osm lidí a já tam se svou fobií šel tak na pětkrát, navíc jsem se tvářil, že se mě to netýká.“ Jenže s krabicí v podpaží nic neutajil. Hraní proběhlo a postupem času se rozrostlo do klubových a přednáškových akcí pro zájemce z celé republiky. „To jsem najednou zjistil, že organizuju něco velkýho a drželo mě to celkem asi tři roky. Nejvíc mě bavilo učit druhé vést si další kluby. Ne že bych teda propadnul zrovna finančním tokům,“ směje se Jindra.

Zato se ale bez medikace časem v náladách propadl tak moc, že nakonec skončil na tříměsíčním stacionáři v Esetu. Stálý tlak, který ho měl vytáhnout z deprese a úzkostí, nedělal Jindrovi dobře a přímo na jednom sezení měl psychotickou ataku. Naštěstí, protože tak mu lékaři změnili diagnózu na schizofrenii a Jindra se mohl pomalu odrazit ode dna. Všechno do sebe najednou zapadlo. Že předtím občas cítil divné pachy a bál se, že ho někdo otráví nebo že teď byl terčem jasných konspirací, jejichž aktéři používali jako znamení například červené tkaničky a zvláštní slovní spojení.

„Schizofrenik není rozdvojená osobnost. Je to celistvý člověk, který ale vnímá věci, co neexistujou, a podle toho se chová. Může mít pozitivní příznaky, jako bludy, hlasy, obrazy, nebo negativní příznaky, což je třeba deprese nebo vleklá netečnost. S tou tak trochu pořád bojuju já,“ směje se Jindra.  Prý je netypický případ, vše zvládl ambulantně, s minimem prášků, a i v nejtěžších chvílích poznal, že se něco blíží a že to racionálně nedává smysl.

Určení správné diagnózy přineslo kýženou úlevu a porozumění. Konečně si Jindra nepřipadal tak neschopně a odtrženě, navíc dostal invalidní důchod. „Systém mi přiklepl papír. Dal najevo, že mě tu nenechá chcípnout a že mě akceptuje. To byl pro mě důležitej psychologickej moment. Najednou jsem mohl uzavřít přátelství s okolním světem.“

Kromě samotného léčení a terapií se Jindra vrhl i na praktickou stránku věci. V rámci sociální rehabilitace pracoval v Dendrit Café jako barman, k tomu vypomáhal s webem v Lize otevřených mužů. Taky docházel do Baobabu a Green Doors, kde se sociálními pracovníky řešil, co se dalo. „Tohle mi určitě nesmírně pomohlo. Sociální pracovníci se totiž orientují v mnoha oblastech, a já se na vlastní nohy potřeboval postavit tak nějak komplet.“ Jindra přiznává, že mu domluvené schůzky pomáhaly i v tom, aby věci neodkládal a pracoval na sobě systematicky.

A poslední tři roky se mu to daří. Kromě Ligy otevřených mužů pracoval jako web manažer v NFOZP, teď má net a sociální sítě pod palcem ve spolku Revenium. „Pravidelnost mi svědčí, ale pokouším se o ni marně,“ směje se Jindra. „Když vstanu v sedm, tak od osmi do jedenácti udělám víc práce, než když zasednu k počítači ve dvě a jsem u něj do noci. Ale vydrž to, viď.“

Vykrystalizovalo se i bydlení a láska, Jindra s milou prchá do přírody i za kulturou, užívá si alternativní scénu a hurá akce typu „objímání zdarma pro cizí lidi na ulici“. Nad otázkou, jestli pije alkohol, se potutelně usměje. „No, neměl bych. Ale nic mi to nedělá, mám to vyzkoušený.“ Zase louská knížky a má chuť se do něčeho pustit, jenže neví, do čeho. „Mě vlastně baví věci organizovat nebo předávat zkušenosti, povzbuzovat lidi kolem. Jenže nevím, kam se nasměrovat. Ale tak já se zas k něčemu omylem přifařím jako vždycky,“ směje se.

 

Foto: archiv Jindřicha Pozlovského, Michala Ivanegová

NAPSAT KOMENTÁŘ

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *