Cítím se jako rozpuštěný a vypuštěný. S narůstajícím počtem teplotně rekordních dní narůstá i moje zoufalství. Nejsem schopná normálně fungovat, myslet, pracovat, milovat, dokonce ani jíst. Letos je pro mě první rok, kdy ty nejhorší vedra trávím venkovní prací. V dobách korporátu jsem ráno zalezla do klimatizované krabice a večer z ní svěží odcházela. A prvních pár invalidních let jsem trávila buď v nemocnici, nebo zalezlá doma s hlavou v kýblu ledu. Teď to ale nejde. Teď se musí makat. Ale jak?
Svolala jsem krizový štáb. Tedy těch pár složek mojí osobnosti, které ještě reagují. Abychom probrali, co a jak dál. Meeting vypadal asi tak, že jsem půl hodiny seděla a tupě zírala do zdi. Naděje na úspěšné vyřešení a nakopnutí do života se rozplynuly jak pára nad hrncem. Mám vypnuto, úplně, finálně. Ani ta ledová sprcha a přísun cukru už nepomáhají.
Nejsem sama, všem je blbě. Hlavně nám městským. Jsme jak kuřata pomalu grilovaná horkem rozpálených budov. Napadlo mě jediné řešení. Přehodnotila jsem veškeré aktivity a plány. Co může počkat, odkládám až zaprší. Na hlavu mokrý hadr, do ruky zmrzlinu, pravidelné pauzičky. Zkouším odpoledne spát, v noci se horkem budím. Přeju nám, abychom to ve zdraví přežili.
Na viděnou za týden.
Vaše Tereza
Foto: Jan Hrdý
