„Tohle nám namaloval jeden chlapec, mám z toho obrázku vždycky slzy ve očích,“ říká skoro perfektní češtinou Dobrivoj Solar. Na kresbě jsou spojené lidské dlaně a vlaječky Bosny a Hercegoviny, Makedonie, Chorvatska a Srbska. Nakreslil je kluk, který vyrůstá v SOS vesničce kdesi na území bývalé Jugoslávie. Z válkou roztrhané země pochází i Dobrivoj. Potkali se v Praze.

Samozřejmě to nebyla žádná náhoda. Dobrivoj Solar je předsedou spolku Lastavica, který už několikátým rokem zve děti z SOS vesniček na týdenní prázdninový pobyt do Prahy. Na výdaje s tím spojené se členové spolku skládají. Vědí přesně proč.

Lastavica je možná jediné sdružení na světě, které spojuje všechny imigranty ze zemí bývalé Jugoslávie – bez ohledu na to, odkud pocházejí a zda jako národ stáli proti sobě. Každý si ze svého bývalého domova nese kus bolavé historie a možná i naštvanosti. Když v devadesátých letech z rozpadající se Jugoslávie utíkali před válkou, mysleli, že to bude na chvíli. Zůstali u nás navždy. Pracují jako lékaři, inženýři, jsou z nich úspěšní podnikatelé. Vracet se nehodlají – nejen proto, že ve svých domovských zemích stále cítí nacionalismus, kterého se bojí a který jim prý smrdí.

„Tento stát mi pomohl a bylo by nevděčné vzít teď peníze a investovat je doma,“ vysvětluje Dobrivoj Solar, který odešel ze Srbska. V Česku byl mezi prvními, už v květnu roku 1992. Manželka byla těhotná, děti se narodily už v Praze. „Nechtěl jsem být součástí toho blázince,“ vysvětluje důvod k odchodu z rodné země pan Solar. „Nechtěl jsem nenávidět ostatní, já se cítil být Jugoslávcem. I když jsem Srb, mám dobré kámoše v Chorvatsku. A ve spolku Lastavica se kamarádíme stejně, jako jsme se před válkou všichni kamarádili v Jugoslávii.“

Spolek Lastavica (Vlaštovka) založil bosenský lékař Edo Jaganjac, který svou rodinu evakuoval už na začátku války a sám zůstal jako chirurg v sarajevské nemocnici. Ze Sarajeva odešel po děsivém případu zraněné pětileté dívenky Irmy, jejíž evakuaci zorganizoval, ale kvůli byrokratickým průtahům mírových jednotek OSN malá Irma nakonec nepřežila. Popsal to ve své jediné knize Sarajevská princezna, která vyšla i v českém překladu.

„Důvod, proč doktor Jaganjac založil spolek, je velmi jednoduchý – máme stejné zájmy a problémy, a proto je zcela normální, že máme potřebu spolu si popovídat a vyměnit si zkušenosti a názory,“ vysvětluje současný předseda Lastavice Solar. „Jde nám o zachování naší kultury. Děláme to, co nás spojuje, ne to, co nás dělí.“

Lastavica, která má přibližně dvě stě členů, pořádá výstavy a kulturní akce, stará se o své spolkové místnosti s mimořádně bohatou jihoslovanskou knihovnou a občas nějaké knihy i vydává. Ročně jde o asi čtyři desítky akcí. A to vše bez jakékoli finanční podpory od jakéhokoli státu.

„V tom je ten hořký vtip,“ vysvětluje Dobrivoj Solar. „Pro české úředníky nejsme menšina, protože my ty menšiny – Srby, Chorvaty, Bosňáky a další – spojujeme. Ze stejného důvodu nás nepodporují ani naše domovské země.“

Lidé z Lastavice proto na činnost spolku dávají nejen vlastní peníze, ale i svůj volný čas. Jejich největší, ale také nejnáročnější a nejdražší akcí je každoroční pobyt dětí z SOS vesniček. Hlavním organizátorem je Nenad Bojic.

„Děti poprvé vidí nějakou cizinu. Je to pro ně ohromný zážitek na celý život. Naše děti se s nimi skamarádí a zůstávají i potom v kontaktu, třeba přes facebook,“ vypráví podnikatel, který část léta každoročně věnuje dětem z jihu, které neměly v životě štěstí. V SOS vesničkách v Bosně a Hercegovině, Chorvatsku, Srbsku a Makedonii totiž žijí děti, které byly odebrány rodičům. Buď se o ně „jenom“ nedokázali postarat, nebo je rovnou týrali.

„V bývalé Jugoslávii je mnoho dětských domovů, kde jsou děti od narození. Ty začínají v bodě nula. Děti z SOS vesniček ale začínají v mínusu,“ vysvětluje pan Bojic, proč sdružení Lastavica zve právě tyto děti. „O šest sedm dětí se stará jedna náhradní máma a připravuje je na život. Je to dobrý systém, dává dětem šanci. Proto jsme si je vybrali.“

V autobuse, který v srpnu dorazí do Prahy, budou sedět děti ze všech zmíněných zemí. „Řekli jsme si, že když už neexistuje Jugoslávie, musíme umožnit dětem, aby poznaly své vrstevníky ze sousedních zemí,“ připojuje se velký zastánce všeslovanské vzájemnosti Dobrivoj Solar. „Není to bohužel otázka jenom nejmladších dětí, ale také dospělých, kteří je doprovázejí. Po válce už třeba Srbové neznají Chorvatsko, nenavštěvují se jako dřív.“

Během týdne, který u nás děti stráví, se stačí nejen poznat, ale i skamarádit. Program, který pro ně dobrovolníci z řad členů Lastavice připraví, rozhodně není pouhým poznávacím zájezdem. Děti se naučí samostatně pohybovat po velkém městě, jedou na návštěvu plzeňského science centra, kulí oči v aquaparku a prohlédnou si třeba zoologickou zahradu.

I když někde získají organizátoři velkorysou slevu (dík patří akvaparku v Čestlicích i pražské ZOO), stojí celý týden zábavy, poznání, jídla a přenocování pro šedesát lidí dost peněz.

„Bezmála 350 tisíc, které vybereme v okruhu našich členů a známých,“ upřesňuje Nenad Bojic. „Je mezi námi například několik restauratérů, ti se předhánějí, aby děti pozvali na oběd nebo na zmrzlinku.“

Letos se dokonce našel i sponzor mimo komunitu balkánských imigrantů – i když i v jeho příběhu hrají roli jugoslávské války: „Když jsem založil cestovní kancelář Geotour, hned jsem se zeptal jednoho majitele lodi, jestli by pro mě neměl nějaké volné termíny. Vše bylo obsazeno klienty ze západní Evropy. Onen Ivan mi zavolal o dva roky později, v roce 1994: nemám nikoho, dám ti dobrou cenu, přijeďte. Tak jsem si udělal pragmatický průzkum a zjistil, že v té strašné válce nebyl zabit ani jeden cizinec na dovolené,“ napsal do Lastavice Zdeněk Kukal, majitel cestovní kanceláře, která se specializuje na plavby po Jadranu, zejména čím dál oblíbenější Kololoď. V onom roce 1994 vypluli, jako jediný organizovaný zájezd vlastně ještě během války. Od té doby se cestovka jenom rozvíjí a Zdeněk Kukal cítí potřebu vracet, co mu Jadran dal: „Kdyby nebylo války, nemohli bychom se tak dostat do Chorvatska. Ačkoliv jsme mezi cestovkami malá ryba, jsme dost úspěšní. Přišel čas, kdy něco můžeme symbolicky vrátit,“ ukončil svůj dopis nabídkou na sto tisíc korun.

„To mě dojalo, vůbec jsem tomu nechtěl věřit,“ přiznává Dobrivoj Solar a kolega Bojic přikyvuje. I když zrovna oni by věřit mohli, protože sami dobře vědí, jaké to je pomáhat: Když byly v Srbsku, v Bosně a v Chorvatsku povodně, vypravili tam šest náklaďáků s pomocí. „Všem stejně,“ zdůrazňují muži, pro něž je dodnes největším strašákem nacionalismus. I ve jménu boje proti němu se každoročně starají o mezinárodní mix dětí, které „začínají v mínusu“.

 

Fota: archiv spolku Lastavica

 

NAPSAT KOMENTÁŘ

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *