Letos tradičně proběhl Prague Pride, pražský festival o LGBT+ komunitě a převážně taky pro ni. Během tohoto týdne se v Česku leccos změní – zatímco po zbytek roku se ve vedrech procházejí po ulici muži nahoře bez a stěžují si na zlé muslimy, kteří popravují homosexuály, během festivalu se rozčilují, jak mohl někdo povolit obří průvod Prahou, kde se vyskytují polonazí a pomalovaní lidé, nicméně vzápětí dodají, že až dorazí do Česka islám, tak tomu udělá přítrž. A taky si postěžují, že na tuhle dekadentní zábavu peníze jsou, ale na postižené děti se musejí sbírat víčka.

Jsem ten člověk, kterého se tento průvod týká a na kterého se zároveň sbírají víčka. Tedy, ona se nesbírají, jelikož už jsem dospělá a jeden člověk bez jakéhokoliv postižení mi řekl, že dělám postiženým lidem ostudu, ale i tak mám z toho legrační pocit.

Že jsem bisexuální, jsem věděla dřív, než jsem se dozvěděla, že jsem autistka. Začalo to někdy v dospívání. Tehdy jsem si taky přečetla o coming-outu, ale připadalo mi nespravedlivé, aby se LGBT+ lidé museli autovat, ale zbytek populace nikoliv. Tak jsem se rozhodla, že coming-out provádět nebudu, ale svou orientací se nebudu tajit. Vzhledem k tomu, že jsem neměla moc kamarádů, se mě stejně nikdo na sexuální orientaci neptal.

Přesto jsem se cítila stísněně. Kdykoliv jsem hledala informace o bisexuálech, nacházela jsem akorát lidi bez postižení. A naopak, když jsem zabrouzdala do autistických vod, všichni byli heterosexuálové. Měla jsem ze sebe divný pocit a ptala se sama sebe, jestli je vůbec možné, abych existovala. Připadalo mi, že jsem jediný bisexuální autista na zeměkouli.

Vše se změnilo, když mě vzali na vysokou. Když mi dorazil dopis s přijetím, měla jsem z toho strašnou radost a zadala do vyhledávače „vysoká škola XYZ, ročník nástupu 2011/2012“. Našla jsem diskuzi, kam budoucí prváci psali, odkud jsou, co budou studovat, jaké mají doma zvířátko a podobně. Projela jsem si vlákno a zbystřila u profilu jedné holky.

„Ahoj, budu studovat matiku na bakaláři. Jsem lesba a autistka a mám ráda jednorožce.“

Koukala jsem na to jak sůva z nudlí a stiskla tlačítko Odeslat zprávu.

„Ahoj, jmenuju se Ivana a taky nastupuju do prváku, ale budu studovat živé jazyky. Jsem autistka a taky jsem LGBT+, ale bisexuální. Kdybys chtěla pokecat, napiš.“

Jestli čekáte, že se mezi námi rozběhla nějaká romantika, jste na omylu. Dotyčná nebyla můj typ a navíc si stejně stihla najít nějakou holku. Ale na tom nesejde – pro mě bylo zásadní to, že jsem zjistila, že nejsem jediný autistický bisexuál na světě a že moje existence je naprosto stejně hodnotná jako jakákoliv jiná.

Prague Pride je festival, který se snaží být co nejpestřejší, i když má pořád nějaké mezery. Letos jsem se chtěla podívat na diskuzi o rodičovství, ale když jsem rozklikla anotaci, dozvěděla jsem se, že se budou řešit akorát umělé oplodnění a právní aspekty. Nic proti tomu, je to důležité, nicméně jsem měla pocit, že mně by taková diskuze nestačila. U většiny homosexuálů, bisexuálů nebo pansexuálů a asexuálů se předpokládá, že jsou rodičovství schopni a je akorát potřeba přesvědčit heterosexuály, že jejich děti nepotřebují přesně jednoho tátu a jednu mámu. Jenomže pokud jste autista, máte obavy, jestli vůbec budete dobrý rodič, protože vám společnost vnucuje představu, že dítě byste fyzicky ani psychicky nezvládli, nehledě na fakt, že v některých zemích probíhají zcela vážné diskuze o sterilizaci autistů.

Na druhou stranu, myslím si, že se situace neustále v Česku zlepšuje, a proto zůstávám optimistkou. Doufám, že i tento článek přispěje k tomu, aby se LGBT+ postižení lidé za sebe nestyděli.

 

Foto: archiv Ivany Recmanové

NAPSAT KOMENTÁŘ

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *