Možná jste před pár týdny zaznamenali návrh, že by se měla výrazně omezit či snad zakázat plastová brčka, protože si někdo všiml, že plastové odpady končí v oceánech, kde kolem nich plavou ryby, želvy a další živočichové. Vím, že plasty se donekonečna recyklovat nemohou, přesto mi je záhadou, proč trestat lidi, kteří ta brčka do oceánu nejspíš vůbec nehází, ale je tu další, mnohem závažnější argument: Bez plastových brček se spousta fyzicky postižených lidí neobejde, protože brčka z jiných materiálů nemají stejné vlastnosti, dokonce mohou postižené lidi ohrozit na životě.

Diskuze o brčkách mě přivedla k myšlence napsat článek o plastech a postižení z pohledu autisty, protože v něčem se bez plastů bohužel neobejdu, byť bez brček ano.

Kvůli své nešikovnosti si totiž neotevřu skleněné lahve. Asi by to nebyl takový problém, kdybych neřešila zdravou výživu a nechodila do jednoho bioobchodu. Bioobchod je obchod s takzvanými biověcmi, což jsou výrobky, které jsou šetrné k životnímu prostředí. Krom toho tam člověk najde i výrobky označené jako nemléko, nemaso, nesýr… Až si říkám, jestli ta budova, kde se to prodává, by se neměla jmenovat neobchod, ale to jen tak mimochodem. Ráda tam nakupuji, nicméně pití, s výjimkou čaje, si musím pořizovat v normální samoobsluze. Proč?

Najít v tom obchodě pití v plastové lahvi je prakticky nemožné, snad s výjimkou obyčejné vody. Zbytek je ve skleněných lahvích. Pokud mají skleněné lahve kovové zvedátko, mám vyhráno. Pokud nemají, nemá smysl si je kupovat. Sama si je neotevřu, tudíž musím někoho o to požádat. Není to pro mě příjemné, a to ani tehdy, pokud o to požádám někoho blízkého. Někdy se mi stávalo, že mezi tím, co jsem si koupila pití ve skleněné lahvi, a tím, než mi ji někdo otevřel, uběhlo asi dvacet čtyři hodin.

Jednou, asi tak před osmi lety, se mi také stalo, že jsem si koupila skleněnou lahev a na veřejnosti s ní zápasila. Všiml si mě nějaký muž a nabídl mi pomoc. Přijala jsem to a lahev mi otevřel. Poděkovala jsem mu a natáhla se pro lahev, jenže mi ji nechtěl podat – ledaže bych s ním šla na rande. Snažila jsem se z toho neúspěšně vykroutit, až jsem si nakonec vymyslela, že mám přítele, načež se omluvil a lahev mi vrátil.

Dalším problémem je, že se objevují mezi politiky hlasy, že bude potřeba právě plastové lahve zakázat. Jenomže pokud k tomu skutečně dojde, budou lidé jako já omezeni na svých právech a odkázáni na druhé, což bohužel občas povede k různému obtěžování či zneužívání jako v mém případě.

Byla bych nerada, kdyby se diskuze vedla ve stylu „postižení lidé versus zvířátka v oceánech“. To není správné. Úplně by mi stačilo, kdyby nikdo plastové lahve nezakazoval a umožňoval opětovné doplnění nápoje do lahve, například z automatu. Viděla jsem to ve Velké Británii, kde se to sice týkalo kávy a horké čokolády značky Costa Coffee, ale nevidím důvod, proč by se to nemohlo rozšířit i na studené nápoje a hlavně i do České republiky. Případně povinně všem skleněným lahvím instalovat zvedátka zátek. Taková praxe by byla šetrná nejen k přírodě, ale i k postiženým lidem.

Picture of Ivana Recmanová

Ivana Recmanová

Pracuji v Reveniu jako redaktorka a zároveň působím na volné noze jako překladatelka, lektorka a mediální poradkyně. V letech 2018 - 2020 jsem byla členkou Poradního orgánu pro monitorování práv osob se zdravotním postižením zřízeném při úřadu veřejného ochránce práv. V minulosti jsem publikovala například v Deníku Referendum, Mladé frontě DNES, Alarmu nebo Novém prostoru. Jsem diagnostikovaná autistka. Ve volném čase se věnuji psaní poezie, cestování, hudbě a dobrovolnické činnosti pro Trans*parent a Amnesty International.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!

Udržitelnost a etika skupiny ČEZ