V jednom ze svých předchozích sloupků jsem se zmínila o tom, že se nenazývám aspergerem (člověkem s Aspergerovým syndromem). Rozhodla jsem se dnes napsat, proč tomu tak je.

Když jsem v době dospívání dostala diagnózu, nijak jsem nad ní nepolemizovala a brala ji jako hotovou věc. Postupem času jsem ale získala o autismu víc a víc informací a zároveň jsem absolvovala semestr filozofie vědy, během něhož jsem zjistila, že lidské bádání není zas až tak objektivní, jak se na první pohled zdá.

Když lidé hovoří o autistickém spektru, mají obvykle na mysli rovnou čáru, na jejímž levém konci jsou ti takzvaní nízkofunkční a na tom druhém takzvaní vysokofunkční autisté. To je ale příliš zjednodušené pojetí. Autismus se projevuje mnoha způsoby, a pokud se je budete snažit vyznačit pouze na jedné úsečce, dojde k brutálnímu zkreslení. Ve skutečnosti je lepší si spektrum představit jako pavučinu, jejíž „ramena“ jsou různě dlouhá. Pak zjistíme, že jeden člověk sice nemluví, zato umí hopsat po kladině, což já, mluvící autistka, nedokážu.

Takže vidíme, že popisovat autisty jako aspergery nebo cokoliv jiného (či snad dokonce oddělovat aspergery od autistů) je hodně zjednodušující a zavádějící, protože nám o daném člověku vlastně toho moc neřekne. Je tu ale ještě jeden důvod, proč jsem se rozhodla se nazývat jinak.

Letos zveřejnili historikové zásadní zjištění: Johann Asperger, po kterém je syndrom pojmenován, za 2. světové války spolupracoval s nacisty. V tehdejší době posílal dětské psychiatrické pacienty na kliniku Am Spiegelgrund, kde tamější pacienti buď podstoupili eutanázii, nebo zemřeli hlady, jelikož se o ně personál kliniky příliš nestaral. A i když přispěl do výzkumu o autismu, nakonec se ukázal být člověkem, který autistům uškodil.

Chci spojit svou identitu s člověkem, který zabíjel lidi, jako jsem já? Ne. Na druhou stranu, nechci nutit ostatní s touto diagnózou, aby mě následovali. Alespoň zatím. Je to sice pár měsíců, co jsem se tuto informaci dozvěděla, ale pořád nemám úplně jasno v tom, jak se k tomu postavím. Mohu snad jen doufat v to, že čas rány zahojí a že se jako společnost posuneme dál.

 

Foto: archiv Ivany Recmanové

NAPSAT KOMENTÁŘ

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *