Mám takovej pocit, že se mi současná společnost pořád šťourá v děloze. Děti jako noví bohové, jejich hlášky, fotky a výchova jako zbraň hromadného ničení. Děti jako způsob sebeprezentace a ukázka toho, že jsme dospělí, zralí, obětaví, a hlavně máme smysl života. A bez dětí ne?
Ještě v pubertě jsem chtěla prcky tři, z čehož mé blízké jímala hrůza. Přáli mi rovnou staršího potomka, aby se mi svišť nemotal pod nohy a já ho nemusela honit. „To obstará manžel.“ „Co, to starší dítě jinde?“ „Ne, ten pohyb.“ Stejně je prý neuhlídám. „Tak je někam přivážu.“ A to jsem ještě netušila, že mi moderní doba se sedačkami, vodítky a jinými paralyzujícími prostředky vyjde tolik vstříc.
Málokdo mi dal pochovat miminko, abych s ním náhodou nespadla. Dokonce jsem párkrát musela vymlouvat obavy z toho, že ze stoje propadnu vrchem do dětské postýlky. Jasně, parkour hadr! Obklopena vší tou hyperopatrností jsem postupně získala sžíravý pocit, že vlastní dítě minimálně zašlápnu, nebo ho při přebalování aspoň upustím kamsi do dřezu.
Tak jsem to jako správná samička hodila na partnera. Jakože na to přece budeme dva, tak se o to šábnem. On bude tahat kočárek a konejšit mě, až strachy rozpustím dudlík v Savu. Bohužel jsem z toho ale vyšla jen jako slepice, co zase dělá drama. Touha po dítěti má být přece silnější než strach, moje milá. Muž za stolem v práci nebo se svými koníčky, žena servaná za přebalovákem, „co na tom, Helí, nechápeš? Mateřství odnese každá máma.“
S věkem a handicapem opotřebovaným tělem jsem se totiž bála hlavně těhotenství. Zakopnu, lehnu a děťátku ublížím. Budu muset být celou dobu na vozíku. Propadnu depresím. Přestanu chodit. Nafurt. Přiberu padesát kilo. Taky nafurt, pomoc! A to byl jen zlomek.
Nevěděla jsem, koho se zeptat a co vlastně potřebuju slyšet. Povzbudilo by mě víc pohodových mateřství lidí s handicapem, nejen harakiri akce všem navzdory, kde to vždycky někdo odnese. Doktoři toho o perplex maminkách moc nevěděli, můj nezná jedinou. „Kdovíco se vám tou diagnózou ještě nedovyvinulo, děvče. Nechtěla byste radši štěňátko?“ A to jsem se ptala gynekologa, ne kynologa.
Ale teď aspoň chápete, proč na některé nevhodné dotazy, přesvědčování a zaryté předsudky o jediném poslání ženy reaguju jako stará fena. Naježím se a vrčím.
Foto: Pixabay
