Kdybych dělala s Nicole Fryčovou rozhovor pro rádio, nepotřebovala bych střižnu. Po každé otázce se krátce zamyslí a pak precizně odpoví. Přitom je tahle budoucí právnička přirozená a vstřícná. Je jí čerstvě 23, ale má toho za sebou už dost. A ještě víc před sebou. Vším, co dělá, se snaží přispět k tomu, aby byl život se zdravotním postižením brán jako normální součást života.

Rodačka ze středočeského Mělníka přišla na svět s poškozeným očním nervem. Vidí velice špatně nablízko i do dálky a má značné výpadky v zorném poli. Podle terminologie současné medicíny je prakticky nevidomá. To v jejím připadě znamená, že vidí světlo a stín, obrysy a siluety a hodně zblízka i extrémně zvětšený text (například jedno slovo na obrazovce PC monitoru běžné velikosti).

Poslední roky – od doby, kdy studuje v Praze – chodí s bílou holí, s doprovodem zavěšená za rámě. Do té doby jí všude doprovázeli příbuzní nebo přátelé.

Na základní škole a v době gymnaziálního studia se snažila nevybočovat a co nejvíce utajit, jak málo vidí. Nyní s odstupem několika let to vnímá jako zbytečné mrhání energií.

„Pořád jsem se musela doptávat, co se děje, kdo je v místnosti a v hlavě si podle situace vytvářela scénáře”, popisuje.

Velká podpora rodiny a ve škole plná integrace

Nicole Fryčová je nejmladší ze tří sester. Maminka učitelka, táta stavař. A velký sportovec.

Rodina běžně jezdila na výlety, v zimě na lyže, Nicole se odmalička věnovala mnoha sportům.

Na základku nastoupila se zdravými dětmi. Učitelé neměli začátkem milénia s integrací moc zkušeností. Proto jim občas přijela poradit pedagožka ze speciálního centra při pražské škole pro zrakově postižené. Školila je v tom, jak mají se slabozrakou holčičkou, která všechno vidí rozmazaně (své vidění přirovnává k pohledu přes několikrát přeložený mikroténový sáček nebo hodně špinavé okno a navíc s četnými výpadky v obraze), pracovat i v tom, co jí pomůže učení líp zvládat.

Nicole škola šla a tak chtěla na místní víceleté gymnázium. To ale tvrdilo, že na to není uzpůsobené. Nicole Fryčová proto zůstala na druhém stupni.

Ve 12 letech propadla plavání

V té době se stala věc, která na dlouhé roky předurčila její život. Kvůli drobným potížím se zády jí bylo doporučeno plavání. Speciální pedagožka jí dala kontakt na kurzy navštěvované zrakově postiženými dětmi.

Plavání ji nadchlo, a tak od roku 2008 začala na doporučení prezidenta Českého svazu zrakově postižených sportovců a zástupce Českého paralympijského výboru každý den trénovat v 50metrovém bazénu v pražském Podolí v oddíle USK Praha se zdravými sportovci. Táta ji obětavě každý den na tréninky do metropole vozil a maminka se starala o servis, který je s vrcholovým sportem spojen.

Nejdřív plavala dvakrát týdně. Do dvou škola, pak dvě hodiny v Praze v bazénu a zpět do Mělníka. Den co den. A protože se jí dařilo, od dvanácti o víkendech na závody…

Během středoškolského studia začala Nicole Fryčová trénovat v Mělníku. Odpadly časově náročné cesty do Prahy, ale zase měla třikrát týdně školu do čtyř.

Když se ohlíží, nechápe, jak mohla být každý den dvě hodiny v bazénu – vše bez jakýchkoliv studijních úlev a bez individuálního plánu.

Časem jezdí na závody ven. Medaile, stupně vítězů. A pak vrchol: účast na Letních paralympijských hrách 2012 v Londýně.

(Při rešerších jsem narazila na deset let starý článek z časopisu Zora, kde Nicole svou paralympijskou účast předpověděla.)

Z bazénu skoro nevyleze: šest individuálních disciplín: 50, 100, 400 metrů volný způsob, 100 metrů prsa, 100 metrů znak a 200 metrů polohový závod. A megaúspěch!

Pětkrát si během her vylepšila svůj osobní rekord a říká, že na atmosféru britské metropole nikdy nezapomene…

To už rok studuje na čtyřletém gymnáziu. Na tom samém, které jí před pár lety z obavy před jejím zrakovým handicapem nechtělo.

Oni jí tedy nechtěli ani teď, ale Nicole se sekla: Musí být v Mělníku, právě tu našla ideálního trenéra a v místě je jen zahradnická škola a průmyslovka…

S podporou rodiny v zádech začala se školou jednat. A pan ředitel nakonec souhlasil. (V prvním ročníku si měl vybrat jednu ze tří tříd, kde bude vyučovat matematiku. Vybral si tu, kterou navštěvovala Nicole a prý to nebyla náhoda: byl údajně zvědavý, jak to vše bude zvládat.)

Na střední škole s asistentkou

Od druhého ročníku měla slabozraká studentka v některých přírodovědných předmětech asistentku – hlavně kvůli zápisům látky z tabule. Rok byla její asistentkou mladá studentka, poté až do maturity inženýrka s malými dětmi, které vyhovoval částečný úvazek. Když se Nicole ptám, jaké to bylo, říká, že jí to ve studiu pomohlo, ale že to je do určité míry další bariéra v přirozené komunikaci s vrstevníky. Ve třídě je prostě o generaci starší dospělý…

Touží měnit zákony pro lidi s handicapem

O tom, co by ráda dělala měla jasno už od prvního ročníku. Když se ptám proč, odpoví, že jí právo přijde jako nejkomplexnější obor plný souvislostí, který zasahuje do mnoha oblastí života.

„Právo je všude kolem nás, ač si to vždy přímo neuvědomujeme a je skvělé mu porozumět”, míní.

Neví ještě přesně, jakou cestou se po škole vydá, ale zřejmě jejím tématem zůstane vytváření prostředí bez bariér a odstraňování stereotypů.

„Umím si například představit, že bych se v budoucnu mohla podílet na úpravě legislativy pro zdravotně postižené”, upřesňuje.

Na otázku, zda při studiu práv zažila nějaké úlevy kvůli svým očím, říká, že jednou nemusela psát esej z politologie a vyučující jí zkoušel ústně. Nepovažovala to za spravedlivé vůči kolegům a ráda by, aby takových situací bylo co nejméně. Podle svých slov je schopná studovat plnohodnotně s ostatními intaktními studenty. Výjimky prý nechce už proto, aby nikdo nemohl zpochybnit její budoucí diplom.

Jinak na fakultě nejvíc bojuje s počítačovým systémem, kdy je v krátkém časovém limitu třeba přihlásit předměty na následující semestr. Proto někdy uvítá asistenci kamarádky Petry, kolegyně z vyššího ročníku.

Kavárna, advokátní kancelář i besedy pro děti

Právě ona se přes svou zkušenost s dobrovolnictvím dostala k projektu Nadačního fondu Českého rozhlasu Kavárna POTMĚ. Řekla o něm Nicole a ta už třetí sezonu působí jak v pevné kavárně v Praze tak v její mobilní verzi po celé republice.

Až po nějaké době si prý uvědomila, že se cítí ve světě lidí s podobným životním údělem svobodně, protože si vzájemně nemusejí nic vysvětlovat. To samé nyní zažívá i v osobním životě s partnerem.

Kavárničení v úplné tmě není jediná pracovní zkušenost. Už nějakou dobu spolupracuje s organizací Okamžik. Tam se nejprve podílela na výrobě zpravodaje, nyní lektoruje o životě se zrakovým handicapem na základních a středních školách a zdravotnickému personálu.

Loni se zúčastnila projektu NFOZP Srdcerváči. Kontakty lidí z nadačního fondu jí do života přinesly studentskou praxi v mezinárodní advokátní kanceláři bnt |attorneys-at-law.

Od letošního června je poradkyní předsedy Odborné skupiny při vládním výboru pro zdravotně postižené občany, kde řeší přístupnost veřejné správy a služeb. Právě ve Vládním výboru pro osoby se zdravotním postižením byla letos na tříměsíční studentské stáži.

Během srpna byla na letní praxi u Městského soudu v Praze.

„Byla to výborná zkušenost a opět poznání práva v praxi”, upřesňuje a dodává, že to vnímá jako nesmírně důležité.

Je načase bořit mýty…

Osvětové semináře o životě s těžkým zrakovým postižením a její zkušenost se synovcem a neteří jí přivedly na myšlenku, více se zaměřit na vzdělávání malých dětí.

„Přála bych si, aby se odmalička setkávaly s lidmi s různým postižením a zvykly si na jejich jinakost,” tvrdí s tím, že povídat si s nimi o tom v šestnácti je pozdě. A dodává: „Za dvacet let budou z těhle dětí zaměstnavatelé a je důležité, aby nás lidi se zdravotním postižením vnímali naprosto normálně, posuzovali nás podle našeho vzdělání, znalostí a dovedností a ne jen na základě handicapu hned odepisovali, odmítali a podceňovali.”

Nicole věří, že její aktivity i příběh pomůžou tomu, aby společnost nebyla plná předsudků. „Postižený není jen vozíčkář, stejně tak člověk s bílou holí v ruce není jen ten, kdo vidí tmu, má černé brýle a psa”, říká s tím, že 90 % těžce zrakově postižených vnímá určité zrakové vjemy. A dodává, že nechce žít v umělém světě a snaží se držet krok s dobou. Používá ozvučený mobil a hodinky, lupu, aplikace na čtení textů, počítač a notebook se zvětšovacím a mluvícím softwarem a vysílač VPN.

Tato sympatická a velice činorodá mladá žena je také dost aktivní na sociálních sítích, kde jde odvážně s kůží na trh.

I tady trpělivě vysvětluje a doufá, že jí ostatní berou jako normální mladou holku, která nepotřebuje lítost ale ani přehnaný obdiv…


Nicole Fryčová (1995)

  • Studentka Právnické fakulty UK
  • Poradkyně předsedy odborné skupiny pro přístupnost veřejné správy a veřejných služeb při Vládním výboru pro zdravotně postižené občany
  • Kavárnice v Kavárně POTMĚ (projekt Nadačního fondu Českého rozhlasu Světluška)
  • Lektorka Okamžiku
  • S přítelem chystá vlastní spolek pro odstraňování bariér a předsudků ve společnosti
  • Bývalá reprezentantka v plavání, účast na Letních paralympijských hrách 2012 v Londýně, účastnice MS zdravotně postižených 2013, medailistka ze Světových her zrakově postižených sportovců 2011. Poslední mezinárodní závody v roce 2015.

Nevylučuje, že se k závodnímu plavání v budoucnosti vrátí.

 

 

Foto: archiv Nicole Fryčové



PTEJTE SE

Pole e-mail a jméno jsou nepovinná.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.