… co na tom je tak zlého? Zní mi v uších melodie a úryvek z libreta famózního muzikálu Jesus Christ Superstar.

Právě, že nic. Nic na tom není zlého. Naopak. Takže mě nepřestává udivovat a vyvolávat ve mně lítost, jak nevšímaví lidé k sobě stále jsou. Imunní vůči cizím bolestem. Já já já jenom já… – shrnul to kdysi trefně Olympic. Skoro každý si hledí svého. Přes mrtvoly. Doslova.

Nikdy nezapomenu, a ani vlastně nechci, průběh jedné z mých hospitalizací na chirurgii. Na pokoji nás bylo pět. Dvakrát Crohn, jednou žlučník, jeden zatím záhadný případ a žena se zhoubným nádorem ve finálním stadiu. Umírala. Celé dny u ní sedávala dcera. Obě to věděly. Lékaři věděli. Sestry věděly. Pacientky na pokoji stejně tak.

Byla jsem svědkem dennodenních bolestí a bezmoci. Čekání té nemocné paní a jejího dítěte na nepopsatelně smutný den vyhasnutí života a příchozí prázdnoty. Ještě teď, když řádky píšu, se mi chce zoufale brečet. Vzpomínám na něhu a péči, se kterou i přes očekávání vlastní hluboké ztráty promlouvala mladá dáma ke své statečné mámě a starala se o ni, hlídala každý její dech a přání.

Pozorovala jsem reakce žen na pokoji. Lhostejnost. Nevšímavost. Rozpaky v tom lepším případě. Vnímání jenom vlastních trablů, které bych v tomto případě nominovala na spodní příčky hitparády. Odporné podrážděné brblání a pomlaskávání směrem ke dvojici u okna, ať už proboha neruší klid v dusné místnosti. Toho jsem nechtěla být součástí. Co na tom, že jsem tam úpěla s rozřezanou zadnicí, po alergické reakci na medikaci a s tromboflebitidou v ruce. Ocitlo se to najednou na vedlejší koleji; ony dvě potřebovaly pozornost víc. Špatně se volí v této situaci slova, gesta, abyste ještě více nezraňovali… Ale myslím si, že když na člověka padá tíha světa a je na ni sám, netečnost ublíží daleko víc, než třeba „plácnutí do větru“…

Opatrně jsem vysílala povzbudivé a účastné signály k dceři paní, která už čím dál častěji příliš nevnímala. Doploužila jsem se s konvicí vody, s kávou z automatu, otevřela okno, prohodila pár slov, pohladila ruku. I takové drobnosti měly ohromující účinek. Vrátit zdraví a život neumím, ale aspoň v nouzi nabídnout tiché spojenectví a podporu, dát najevo úctu k životu a respekt před smrtí. Když jsem tmavovlásce vtiskla beze slova do dlaně svůj nemocniční talisman pro štěstí – keramický čtyřlístek, schoulila se mi do náruče a rozplakala se. Já taky. Už vždy uvidím před očima ten pohled plný vděku a chvilkové úlevy, aspoň na pár krátkých vteřin, než ji zase pohltila tvrdá realita.

 „Dávej hladovým ze své rýže a trpícím ze svého srdce.“

(čínské přísloví)

 

Foto: pixabay



PTEJTE SE

Pole e-mail a jméno jsou nepovinná.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.