Že na velké věci nemáte nápady, peníze, čas, ani nervy? Přitom možná už pomáháte, aniž o tom víte. Všímavost a ohleduplnost totiž dělá divy, jak se nedávno na vlastní kůži přesvědčila jedna z redaktorek Inspirante. A nehodlá si to nechat jen pro sebe, protože přesně o tohle nám v Reveniu jde! 🙂

Máte rádi teambuilding, mecheche, při kterém vytasíte tepláky, oprášíte hry z dětství, zjistíte, že čelovka je kámoš a řízeně vzplanete novou láskou k šéfovi i k firmě? Já ne. Až doteď.

V Lišce, tedy v Českomoravské stavební spořitelně, v interní komunikaci skoro rok hlavně píšu. Mezi tou pětisethlavou, na pohled nádherně zdravou smečkou pořád čekám, kde se můj handicap ukáže jako problém. Ze zvyku, ze zkušeností. Marně. I proto jsem si troufla vyrazit na několikadenní akci do Hřenska.

Jen jsem se nahlásila, už u mě byla organizátorka a zjišťovala, co budu potřebovat a co může udělat, abych se mohla zapojit do plnejch. Ty jo! Zaskočená a dojatá jsem prošvihla možnost poručit si vlastní kávovar. I na místě to jelo ve stejném gardu. Naprosto samozřejmá opora, donesené kafe, usměvavé „trefíš?“, kdykoliv jsem se někam vydala, a možnost svézt se autem.

Na kluzké, mokré, šikmé a zalesněné ploše jsme jeden den lovili odpadky. To se bez rovnováhy fakt nedá, takže já hlídala organizátorku, auto s batožinou a barel s čajem. Než mě stihl převálcovat pocit z nulového přínosu lidstvu a Hřensku, našla se dostupnější lokalita. Stylově na hřbitově a je fakt, že sbírání mě málem zabilo. Hrozilo mi válet se bez užitku mezi hroby, takže kolegyně mě klidně dovedla travou zase zpátky s tím, že si stejně chtěla dát sváču.

Další den byl turistickej. Já dávám zelená – modrej maximálně v Chobotničkách, ale Pravčická brána mě bere dlouho. Pro představu je to asi šest kiláků po kořenech, kamenech, písku, schodech a srázech. Takže harakiri. Holky se mě časem ujaly každá z jedné strany a „až budeš unavená, musíš si říct“. Celou cestu mi dodávaly odvahu klouzat po vlastním. I zadku, když bylo potřeba. 🙂

Když jsme na trase míjeli kolegy, jeden z nich s námi zůstal, „mám koleno, rychlejc nemůžu. Navíc jsem ti tvrdil, že tu nejsou schody, což jsem teda netrefil.“  Výčitky jsem ale měla já. Že zdržuju. Že si to kvůli mně neužijou, protože už dávno mohli být na lodičkách. Přiznala jsem to. „Proč? To jsi jediná, kdo si s tím láme hlavu. My prostě chcem jít s tebou.“ Žádnej hloupej vtip, ani ujišťování, jen tohle. Dokonalý.

Neskutečná euforie v cíli, jedno extra objetí a slzy, „Helí, tohle musíš vidět, já tě tam dovedu,“ cesta zpátky busem a jimi pokořený lodičky. Největší dřina tak nakonec byla vydrbat si bez držení ve stoje ve sprše nohy a nepropadnout sklem do záchodové mísy hned vedle.

No jo, snažím se procpat osvětu, kam to jde, a nevšimnu si, že už není třeba. Nemusím bojovat, to hezké se právě děje. Samospádem. A to mě můj průvodce vůbec nečte. 🙂 Tome, Evčo, Leni, Dito, Jindro a Dane, děkuju!

 

Foto: archiv ČMSS



PTEJTE SE

Pole e-mail a jméno jsou nepovinná.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.