Hasím si to do práce v šatech bez rukávů a je mi dobře. Konečně mi není vedro, luftuju, nic se mi nelepí na záda a zahřívám se myšlenkou, že za chvíli budu prospěšná lidstvu. Kecám. Těším se na první kafe.

Ledva na někoho narazím, vytřeští oči a otřese se. Snad zimou, ne hnusem, i když ani to po ránu zmuchlaná z busu nevylučuju. Přiškrtí se svetrem nebo pašmínou a zeptá se, jestli mi není zima.

Mohla bych se zkusit rozplakat s tím, že mi jedna hyena šlohla cestou bundu a že chci vysadit někde na rozpálený topení. Což v klimatizovaný budově nehrozí, takže mi nezbude než si aspoň lehnout pod sušák na ruce.

Nebo můžu vyhlásit, že v honbě za klenotem Nilu, tedy tím pravým, se už nehodlám ničím dalším zatěžovat. Odkládám nadbytečné svršky, aby on rovnou věděl, do čeho jde. Navíc prachy, co ušetří za oteplovačky a kulicha, může klidně vrazit do horký lásky.

Případně mě lze považovat za eko friendly, tedy bio žínku. Kdoví, kolik pneumatik položilo život za nepromokavý pogumovaný kabátky. Bavlnu nevyškubneš. Ovci neoholíš.

Ba ne. Pravda je mnohem víc nudná. Jsem prostě horkokrevná. I když mám celkem slušnou fyzičku, tak prolejzat podchody, najít místo v metru, chytat autobus a vyhýbat se všem schodům a nerovnostem na cestě, to dá zabrat. Střídavě nahazuju a sundavám batoh, lovím kovové tyče a zábradlí, připravuju se u dveří na výsadek, chytám zelenou. Hlavně nebloudit a moc se necourat.

Takže když konečně dojdu zvenku dovnitř a přestanu se někam hnát, dojde mi naplno, jak moc je mi horko. Potřebuju čerstvej vzduch a trochu klidu, aby tělu došlo, že mě to venku nezabilo. Tenhle heroický moment mám vždycky chuť slavnostně sdílet se svým neurologem.  Ještě jsem to neudělala. Bojím se, že by mě odkázal za plot, k úplně jinému odborníkovi.

Mám zkrátka radši, když je mi spíš zima. Modrá a fialová mi sluší, rozpuštěné vlasy se mi nelepí na obličej a v rámci zachování rovnováhy vesmíru mi to i docela pálí. Neřeším, kam až co rozepnout nebo uvázat. A chrání mě moje ideály a sádlo.

Navíc tak mám vždycky důvod dát si další kafe. Třeba s tím, co se na mě směje v tričku a v kraťasech.

Život je krásnej. I když z něj občas mám husí kůži. A klidně vlastní vinou.

 

Foto: Pixabay

NAPSAT KOMENTÁŘ

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *