Drama v bedně. On se na ni dlouze zadívá a za vzdáleného zvuku piana praví: „Muriel, jsem na tebe hrdý. Odpusť, že jsem ti nevěřil.“  Pevně ji obejme, děvče se chvěje a nemá slov. Brečí. „Mám tě tolik rád.“ Do hajzlu. Teď už bulí i on. A podle hudby i zvukař. A já jsem nahraná. Protože to chci taky.

No jo. Já vím, že jako silná a dospělá žena mám pocit vlastní hodnoty jednoznačně prožívat uvnitř. Ne uvnitř kavárny, ale vlastního těla. A neplést si to s orgasmem. Škoda. Kráčet světem tak nějak krásná, klidná, smířená, vnímavá, schopná a svá. Bez ohledu na to, jestli mi muž zrovna leží u nohou nebo u sousedky. Nebo jestli mě někdo čte. Anebo jestli to zrovna klape v práci. Nebo jak božsky se mi zrovna ten den hejbe.

Jenže já nejsem dokonalá, sterilní a nepropustná, aby na mě náhodou někdo něco nepoznal. V tomhle je obrna fakt kámoš, protože s ní je hned všechno vidět. Řehtám se a rázem zářím. Když se bojím, začnu se klepat, zblednu, zmlknu nebo zdrhnu na záchod. Když jsem vzteklá, je mi okamžitě vedro, rozšilhám se, mám křeče a v podstatě doutnám. Nadávám, protože jejdanánky mi fakt neuleví. A při smutku a rozechvění pláču tak často, že někteří cynici by si to klidně dali jako vyzvánění na mobil. Taky umím zaskočená a zaražená čumět jako tele. Bodejť, jsem přece znamením bejk, a odjakživa miluju kapesní a estetické vydání čehokoliv kromě chlapa.

Dost lidí na základě těchto fyzických projevů usoudí, že jsem telecí nějak celá. Že se nemám jak zapojit, nezvládnu zátěžový situace, nedokážu rychle zareagovat, nemůžu nijak pomoct nebo nic neunesu. Proč? Protože u toho stojím nakřivo a možná začnu tajně slintat? Nedivte se, když u toho čuju kafe. Fyzická slabost automaticky neznamená i tu psychickou. I když chápu, že kdo mě kdy viděl panikařit bez zábradlí nebo se bát na lodičce, asi si neumí představit, že jinak většinou proplouvám světem spokojená a se ctí. Navíc jako ješitná nedopustím, abyste mě přistihli na kolenou, pokud zrovna neluxuju, nefláknu sebou nebo se nezamiluju do muže, co čistí kanály.

Jsem, jaká jsem, i když je to občas na bednu. Jedu na pochvalu, tetelím se z lásky, humoru a přímosti a odpočívám, když nemusím mít názor. A fakt někdy potřebuju obejmout. Perplex neperplex. Klidně bezdůvodně.

 

Foto: archiv Heleny Tutterové



2 Komentářů

  1. Profilový obrázek Radka Říjen 24, 2018 at 13:20

    Milá Heleno, ten článek, co jste napsala, jako bych psala taky. Jsem také po DMO a cítím ty samé okolnosti jako vy. Již delší dobu uvažuji psát o životě zdravotně postižených, ale mám tolik práce, že se k tomu nemůžu dostat.
    S věkem cítím, že DMO na mě pořádně útočí, ale také nechci jen tak se nechat skolit a přestat si užívat života.
    Ráda čtu vaše články. Děkuji za příspěvky a za to, že nám mluvíte z duše.

    1. Profilový obrázek #perplexveměstě Říjen 24, 2018 at 16:22

      Milá Radko,
      děkuji Vám za otevřenost, i povzbuzení. Jsem ráda, že se Vám mé články líbí a že si u nich snad i můžete odpočinout s pocitem “ha, tak on v tom lítá i někdo jinej.” 🙂 Držím Vám palce ve všem, do čeho se pustíte. A pokud začnete psát, dejte vědět, jsem zvědavá. 🙂 Mějte se moc hezky a opatrujte se. Helena

PTEJTE SE

Pole e-mail a jméno jsou nepovinná.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.