Díky dětské mozkové obrně umím jednu věc fakt božsky. Rozbít si málem hubu bez cizího zavinění.

Zas jsem ho potkala a všechny svý síly vyplácala na trojboj narovnat, vyprsit, zatáhnout břicho. Prošlo by to, akorát jsem zapomněla, co dělá spodek. Můj, ne jeho. Takže jsem dost vysoko nezvedla špičku. Škobrtla jsem, ztratila poslední zbytky rovnováhy a rozplácla se mu k nohám. Snila jsem o tom, ne, že ne. Jen ne na veřejnosti, v busu a bez jeho snahy. Navíc obličejem dolů. Hm, on ale může říct, že na něj holky letí. Doslova.

Nebo jsem si doma brousila zuby na přesnídávku. Au, podklesla mi noha. Změnu pozice si tělo vysvětlilo po svém a ruce se mi rozletěly do stran. Samy. Zumbu nežeru, sklenice vyklouzla a rozprskla se po podlaze. Neustála jsem to a žuchla taky. Vůbec jsem nemusela řešit, zda se umazat nebo pořezat. Vyděšenej spastik sebou totiž klidně umí fláknout i do zatáčky. Jen se o to nesmí snažit.

Mít tuhle diagnózu znamená občas zírat, jak moc si tělo žije vlastním životem. Beze mě. Je fuk, že ještě před minutou jsem s přehledem doběhla autobus a mám dvě ruce a nohy. Protože teď fakt nevím, co s nima, neboť. Co neboť? Nic. Kolem letěla moucha, mě to rozrušilo. Koťátko zdrhlo. Jsem grogy. Jsem happy. Je pátek. Mattoni už není.

Nemluvím o tom, nemám jak. Až na: „Miláčku, nemusíš říkat, ať si trhnu nohou. To dělám dávno.” Působím přitom zpomaleně, zděšeně nebo z formy. Nejsem ani jedno.  „Co děláš, Helí?“ Nevím. Buď přepočítávám, nebo hajám, kámo.

Někam jdu, něco plánuju a už ležím. Sama, bez miláčka. Zavrávorám. Rozklepou se mi kolena. Škubne v kyčli. Píchne v zádech. Necítím lejtko. Brní mě ruka. Minu madlo. Zahučím do díry. Zakopnu o vlastní nohu. Dost válení, zářit lze i vestoje. Mám třeba překročit kabel a nejde to. Já jít chci, tělo ne. Nehnu se ani o píď. Absolut perplex. Musím zmizet a málem to napálím do futer, protože jdu náhle šejdrem. Umím se zaseknout před točitými dveřmi. Anebo líp. Zamrznout přímo v nich. Pohled pro bohy.

Vás to ale točit nemusí. Stačí neřvat, pomoct nebo počkat. A být perplex až v klidu u kafe.

 

Foto: archiv Heleny Tutterové

NAPSAT KOMENTÁŘ

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *