Když se řekne feminismus, spousta lidí začne kroutit hlavou, obvykle nesouhlasně. Často si totiž pod tímto slovem vybaví to, co je na feminismu z jejich pohledu nejhorší, a od té doby se mu vyhýbají jako čert kříži.
Je to zvláštní, vezmeme-li v potaz, že feminismus označuje snahu emancipovat ženy, případně i nebinární lidi (lidé, kteří nezapadají ani mezi muže, ani mezi ženy), což je něco, s čím se, troufám si říct, spousta lidí ztotožňuje. Je to ale stejné jako s demokracií – všichni víme, co to je, zároveň ale chápeme, že demokracie je široký pojem a hlásí se k němu demokraté občanští, sociální, ale i křesťanští. Každý z nich se s těmi ostatními shodne v některých základech, ale ve zbytku se všichni rozcházejí. Nejinak je tomu i u feminismu: Máme tu anarchofeminismus, ekofeminismus, křesťanský feminismus, islámský feminismus… A stejně tak, jak některé demokratické politické strany vytvářejí koalice i pozice vůči sobě, podobně to funguje v rámci feminismu.
Být postiženou ženou nebo postiženým nebinárním člověkem není jednoduché, protože na člověka dopadá dvojí diskriminace – jednak diskriminace na základě pohlaví či genderu, jednak diskriminace na základě postižení. A jak napsala již roku 1989 afroamerická právní teoretička Kimberlé Crenshaw, jednotlivé diskriminace se mezi sebou násobí, čímž vytvářejí odlišné zkušenosti jednotlivých skupin, které se s určitou diskriminací potýkají.
Příkladů se dá najít mnoho – od sexuální asistence, kterou v ČR mohou využívat pouze muži, až po nedobrovolné odebrání vaječníků, aby se nešířily geny postižených. Člověk, který tyto věci prožívá, bude hledat útěchu mezi lidmi, kteří bojují za práva žen, nebinárních či postižených lidí – ale ne vždy se v daných skupinách bere ohled právě na lidi, kteří se potýkají s více diskriminacemi.
Asi tak před rokem se v Praze konal feministický festival, v rámci něhož bylo možné navštěvovat různé panelové diskuze na různých místech. Jedna taková událost byla zveřejněna i na Facebooku a potenciální návštěvníci samozřejmě začali vznášet dotazy.
„Dobrý den, jsem postižená žena na vozíku. Ráda bych se zúčastnila, ale nevím, jestli je budova bezbariérová.“
„Dobrý den, bohužel, budova bezbariérová není, ale jestli chcete, můžeme pro vás do přízemí poslat muže, aby vás vynesli po schodech do sálu. Souhlasíte s tím?“
Na to se ozvala úplně jiná osoba: „Sorry, to se vám fakt nepovedlo.“ Vtipné bylo, že dotyčná panelová diskuze se týkala bariér, s kterými se ženy ve veřejném prostoru potýkají.
Stejně tak jsem byla svědkyní diskuzí, při kterých jsem byla nucena si vybrat, jestli budu víc stát na straně postižených, nebo žen. Když se v ČR začalo diskutovat o hnutí Me Too, došla v jedné feministické skupině i řeč na to, jak řešit situaci, kdy se muž a žena dohodli na nějakém sexuálním aktu, ale v průběhu si žena přála přestat.
„Tak když se tvářila, jak se tvářila, musel přece pochopit, že se jí to nelíbí.“
„No jo, ale co když to byl autista? V takovém případě mohl mít problém to z tváře vyčíst.“
„Ale takových případů zase mnoho není a poznat to mohl.“
To jsou situace, kdy chápete obě strany, ale nechcete se připojit ani na jednu z nich, protože víte, že té druhé by to ublížilo.
Ale jak z toho ven? Je vůbec nějaký prostor pro postižené ženy, které se chtějí emancipovat, aniž by tam musely obhajovat svoji existenci? I nad těmito otázkami jsem přemýšlela a nakonec se vrátila ke Crenshaw, kterou jsem zmínila na začátku článku – a rozhodla se vybudovat facebookovou stránku s názvem Intersekcionální feminismus, který odkazuje právě na její teorii intersekcionality neboli průnikovosti. Nezaměřujeme se pouze na postižení, ale i na plejádu dalších věcí, například věk, etnické skupiny, sexuální orientaci, chudobu atd. Není nás mnoho, ale chceme udělat feminismus inkluzivním, aby skutečně pozvedl všechny ženy a nebinární lidi. Jak napsala jiná intersekcionální feministka bell hooks (pseudonym Glorie Jean Watkins, píše se malými písmeny): Pozvednete-li nejutiskovanější ženy, pozvednete všechny. Jinými slovy: Vyřešíme-li ableismus a sexismus, pomůžeme nejen postiženým ženám, ale ženám obecně.
Foto: archiv Ivany Recmanové
