Nastupuju do autobusu. Řidič se ke mně nakloní a důvěrně mi sdělí, že ráno vezl moji sestru. Moment, tady něco nehraje. „Má úsměv skoro jako vy. A berle,“ dodá spiklenecky. Aha, už jsem doma. A zase nemám slov.

Panuje takovej zvláštní předsudek, že všichni (tělesně) postižení lidé jsou si něčím podobní. Takže buď spolu drží asi jako anonymní alkoholici z pláten kin, nebo jsou z jednoho vrhu, protože kde by se tu jinak vzali. Že šli zrovna kolem, je vysvětlení až příliš banální. Ještě jsme si nezvykli na tu jednu, a už tu máme další, pomoc. Tak je aspoň spárujem.

Takže pro pořádek – nejsme z jednoho ústavu. Ani klanu, Hujerovi zůstali v kreslírně. A taky nemáme automaticky ponětí o všech nemocech světa. Co já vím třeba o schizofrenii, lupénce, cukrovce nebo vbočených palcích? Nic. Akorát se nebojím zeptat a tuším, že ne všechno, s čím se dotyčný potýká, je viditelné, publikovatelné a vysvětlitelné.

To, že se snažíme přežít všechny diagnostikované naschvály, z nás hned spřízněné duše nedělá. A neplatí ani to, že si mezi sebou nemusíme nic vysvětlovat. Já se třeba neskutečně zapotila, když jsem se muži s dětskou mozkovou obrnou snažila šetrně sdělit, že já v pantoflích fakt chodit neumím. A ne, nijak tím nezpochybňuju, že obuv vlastnoručně vyráběla jeho babi a že právě takový kontakt s podlahou je u nich v rodině posvátný.

I když jsem randila a žila s klukem, co taky kulhal, stejně jsme si v otázce nohou šejdrem neporozuměli. On trávil dny přilepenej na úřední desku, já na žíněnku. Zatímco jeho rozhled v komunálním dění byl nezměrnej, moje fyzička se významně nezlepšovala. Bylo moc těžký chtít, aby v chůzi přibrzdil, když přece vedle sebe má málem kulturistku. A dost z mých známých vozíčkářů a berličkářů umí skákat, běhat, jezdit na kole a na motorce. To já nedám. Taky se nebojí v prostoru a v davu, já ano. Takže co tedy máme společného? Diagnózu, pomůcky, osud?

Jestli něco na první dobrou, tak většinou cynickej černej humor. To se pak klidně můžu do převážně perplex společnosti vbelhat od krve a hlesnout „dlažba“. Podají mi ovoněnej kapesník s tím, že mentol letos, jak vidno, fakt letí a že hlavně nemám zapomínat, kde šiju.

 

Foto: archiv Heleny Tutterové

NAPSAT KOMENTÁŘ

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *