V křeči vbíhám do nákupáku a snažím se držet dekorum. Marně. Působím jako naspeedovaná péřová koule. Číhám, protože potřebuju záchod a větrák. V dosahu není ani jedno.

Umístit toalety tak, že musíte projít tři čtvrtě baráku, je fakt strategický. Všem obchodníkům ale musím říct, že patero občerstvení, tři bankomaty, dvě sbírky, jeden stánek s cingrlaty a pět hostesek se znuděným strážným míjím zcela netečně. Za tyhle chodby by se nemusel stydět ani Pentagon. Do patřičný fronty se dostanu už zlomená v pase. Mám pár vteřin, takže učiním životní rozhodnutí a s předstíraným trubicovým viděním vlítnu na pány. Aleluja. Ještě u umyvadla se mi klepou ruce. Zbytečně.

Tak jo. Vejdu do obchodu. Abych prošla uličkou, musím jít našikmo a stejně batohem srazím ramínko a zadkem vrazím do komínku akčního zimního zboží. Omluvím se figuríně a rozhozená zaujmu prodavačku, která se mě přijde zeptat, co pro mě může udělat. Nevím, co průchod pro normální smrtelníky, něco na sezení nebo aspoň rozumně chladící klimošku? Radši zavrtím hlavou, usměju se a odklidím se do rohu sundat šálu, bundu, svetr a batoh. Tři z těch věcí po chvíli zas nandám, protože další ruku nemám a vláčet na veřejnosti něco v zubech se nehodí. Aspoň myslím.

Vyjdu ven a osloví mě prodavač, co mi důvěrně sdělí, že při nákupu za 1234 korun dostanu tkaničky se sobem zdarma. Je mi takový horko, že o tom chvilku uvažuju. Nakonec prchám do drogérky, kde málem zabrzdím o pyramidu z krabic vánočního balení pomády na rty. Mandarinkové štěstí, banánová exotika a kokosová vášeň stojí o dvě stovky víc než normálně, protože jsou zasypaný v imitaci jehličí na 3D nápisu Pusince s láskou. Panebože.

Usadím se u kafe a téměř násilím ignoruju všechny ty pohárový varianty, který se mě pokouší vnutit pocit, že jsem tady skončila promrzlá po celém dni na sjezdovce a že si nezasloužím nic lepšího než vnořit hlavu do šlehačky a přidusit se perníkovým kořením. Než se rozhoupu, z fronty na mě významně pomrkává starší muž.

„Teď předbíhat nebudete?“

„Prosím?“

„My už se přece známe. Ze záchodů.“ A pak se otočí na vedle stojící ženu, které cukají koutky. „Neboj, nic nebylo, slečna tam přilítla moc pozdě.“

Přeju Vám veselý advent a čas na všechny, se kterými chcete být.
Díky, že pro vás nejsem neviditelná a že vás to se mnou baví. Tak jako mě, i když se občas červenám.

Helena

 

Foto: Pixabay

NAPSAT KOMENTÁŘ

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *