Nemá ruce, ale po večerech štrikuje overaly. Nemá nohy, zato staví běžecký trofeje i na madlo dveří. Je obézní, ale zbohatl na sérii kuchařek o čokoládě bez tuku, cukru, kakaa a kalorií. Jupí.

Všimněte si, že jeden z přístupů k vlastní diagnóze je udělat z toho výhru v loterii. Honem na tom vyšťourat něco báječnýho, ať to není takovej opruz. Protože ono to sice je blbý, ale nikdo si toho nesmí všimnout.

Fakt nevím, jak to mám zařídit. Těžko se můžu srovnat se všemi proměnami postiženého těla, s propady elánu a nejistotou, když mi není dovoleno nic z toho oficiálně přiznat. Nechci si sypat meduňku i na salát jenom proto, že v týhle společnosti je ostuda prakticky cokoliv, co zavání nějakým projevem života. Potit se, třást se, smát se, mít chlupy, jizvy, fleky, jídlo mezi zubama, štěrk na botách, slzy v očích, nervy, sem tam sádlo nebo nedej bože náladu a pocit.

Takže jsem buď za tu, co dělá z komára velblouda, což je mimochodem s obrnou dost trefná paralela, nebo za někoho, kdo nepochopil, kolik báječných věcí mu diagnóza přináší, vždyť se to všude píše! Jsem přece tak vnímavá, pokorná a vtipná, poněvadž kráčet po schodech zakouslá do zábradlí, to chce osobnost a šarm! To jistě, obzvlášť když musím potlačit hrůzu ze žloutenky a někam si přitom odložit kafe. Sázím na ten šarm, protože mi často nic jinýho nezbývá.  Ale klidně bych ho na tyhle provozní a obrněný věci vysadila a schovala si ho na něco důležitějšího.

Jsem se svým postižením srovnaná. A právě proto, že jsem, tak se rozčiluju, že se po mně chce, abych chorobopis kousla jednou provždy a furt dělala z hnoje kytičku. Ale komu to mám říct? Svépomocný skupiny řeší diagnózu často ve spojitosti s něčím, co nesplňuju nebo nepotřebuju, a to mě mate. Lékaři moc podobně starých pacientů s obrnou neznají. Většina lidí mě vnímá jako zdravou, takže zmínit potíže nohou do bž znamená vytáhnout něco, co všem tak akorát přitíží.

Když mluvím o tom, čím mě perplexáctví drásá, neznamená to, že nejsem šťastná nebo spokojená. Znamená to jenom, že jsem živá a narážím na vlastní mantinely. Znamená to, že mě obrna občas zamkne do mýho těla a já potřebuju pomoct ven. Dřív než mě zničí zapovězený otázky.

Jak mám pomáhat vlastním rodičům, když mý perplex tělo neví, že je o generaci mladší a silnější? Jak mít večer ještě trochu síly, když ji všechnu vyplácám na přesuny z bodu A do bodu B a stoj? Jsem divná, když to celý dělám pro sebe, bez dětí a manžela? Jak mám vydejchat, že kamarádi v mém věku umírají? Zlepší se to někdy? Má vůbec smysl tolik cvičit? Fakt ti, lásko, neva, že kulhám?

Chci praktický rady prověřený životem na dostatečně velkým a dostupným vzorku populace. Takže aspoň dva, tři lidi. 🙂 To chce statistiku. Nebo zázrak.

 

Foto: pixabay



PTEJTE SE

Pole e-mail a jméno jsou nepovinná.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.