Cvičení dělá mistra. To je pravda, záleží však na druhu aktivity. Vždy lapnu po dechu, když v souvislosti s přibývajícími hospitalizacemi, operacemi, pokusy s trefováním se do správné léčby, novými diagnózami a prakticky nepřetržitým tápáním a rozbolavěním těla i duše, slyším rezolutní: „Tobě už to tak nepřijde, jsi přece (musíš být) dávno zvyklá!“ Snad by si z toho jeden mohl udělat kratochvíli a mít i potěšení!

Jistě, do kadeřnictví a na pivo se chodí také pravidelně a je to paráda!

Na milost beru žertíky na téma mazáctví a lékařské prostředí – chápu, že koncentrace toho stálého stresu a obav se v něčem rozředit musí…

Ale má-li člověk za sebou přes třicet let naplněných nemocničním pachem, nervózním šumem a šťouráním všude tam, kam to jen jde, včetně věčných dohadů, odhadů, konzilií a v lékárnách směněných hald receptů za kilogramy medikamentů a pomůcek, neznamená to, že se postupem času stane imunní vůči bolesti, strachu. Že zůstane za všech okolností stoicky klidný ve světě bílých plášťů a marodění.

Když už totiž ví, do čeho jde, a co vše by se mohlo zvrtnout, chce se mu do toho naopak o poznání méně. Je celým tím nekončícím martyriem vyčerpaný. Ale pořád tu jsou ještě ty zázraky, pokrok medicíny, snaha a víra, přirozená regenerace…

Jediné plusy a přínos toho opakovaného strádání vidím v tom, že se jeden díky „praxi“ dokáže v některých situacích lépe orientovat; sem tam ho napadne něco, čím překvapí v léčbě sebe i lékaře a není už jen vylekaně pasivní. Umí se, aspoň někdy, za sebe postavit a trvat si na svém, setká-li se s netečností, lajdáctvím a arogancí. Naopak profesionalitu a vstřícnost ocení a ví, že rozhodně nejsou samozřejmostí. Začne si daleko výrazněji vážit času, kdy je mu dobře.

Brouci, žijte naplno a s radostí, dokud to jde! 🙂

 

Foto: Pixabay



PTEJTE SE

Pole e-mail a jméno jsou nepovinná.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.