Už téměř osm let platí v Česku vyhláška, podle které nesmějí autisté za volant. Poruchy autistického spektra ale zahrnují tak širokou škálu potíží, že sílí hlasy, aby byla tato diagnóza z vyhlášky odstraněna nebo aby alespoň byli žadatelé o řidičský průkaz posuzováni individuálně na základě svého stavu.

V dubnu roku 2011 nabyla účinnosti vyhláška číslo 72/2011 Sb. Nebylo by na ní nic podivného, kdyby neobsahovala tuto formulaci:

„1. Duševní poruchy vylučující zdravotní způsobilost k řízení motorových vozidel jsou nemoci nebo stavy, které způsobují takové zdravotní komplikace nebo odchylky, které jsou nebezpečné pro provoz na pozemních komunikacích, a to zejména /…/

g) pervazivní vývojové poruchy.“

Mezi pervazivní vývojové poruchy totiž spadá i autismus. V praxi to znamená, že v České republice je od té doby autistům zakázáno řídit motorová vozidla.

Podle některých odborníků je ale taková vyhláška nesmyslná.

„Poruchy autistického spektra jsou velmi širokou diagnostickou kategorií a zahrnují i mírné varianty poruch, u kterých nemusí být narušeny funkce, jež jsou z hlediska schopnosti řídit motorová vozidla stěžejní,“ píší v 1. čísle zpravodaje NAUTISu za rok 2017 Š. Hejzlar a K. Thorová. Opírají se o studii A. E. Curry a kolektivu, podle které 90 % autistů, kteří získají lékařské potvrzení, do 2 let od jeho vydání dostane řidičský průkaz. Studie proběhla na obyvatelích New Jersey, státu USA, a to konkrétně na osobách narozených v letech 1987 – 1995. Hejzlar a Thorová navrhují, aby byly pervazivní vývojové poruchy ve vyhlášce přesunuty z bodu 1 do bodu 2, tudíž by neplatil plošný zákaz, ale žadatel o řidičský průkaz by podstoupil prohlídku, která by stanovila, zdali je schopen bezpečně řídit.

Je pravda, že řízení motorových vozidel je, alespoň pro některé autisty, mnohem náročnější než pro alisty. Své o tom ví Američan C. A. Seltzer, který se rozhodl o své zkušenosti podělit v článku Behind the Wheel with Autism („Za volantem s autismem“).

„Když jsem se učil řídit, měl jsem smůlu na instruktorku, která mi schválně dávala nesprávné pokyny, aby si ověřila, jestli na ně přijdu /…/ Instruktorka se vyděsila a zařvala na mě vzápětí poté, co jsem udělal naprostou chybičku. Nakonec došlo k tomu, že nebyla schopna mi po zbytek hodiny dávat instrukce (kvůli srážce, do které se dostal její žák) a naštěstí už jsem s ní nikdy neřídil,“ píše o své zkušenosti.

Řídit se přesto naučil. „V rozporu s představou, podle které je řízení přirozeným nepřítelem autistů, protože vyžaduje dělat několik věcí najednou, to zase není až tak složité. Má to hezký a uspořádaný soubor pravidel a váš úkol je jednoduchý: vyjet z jednoho místa a řídit vozidlo tak, abyste se bezpečně dostali na druhé.“

A jeho rada pro autistické řidiče? „Představte si řízení jako videohru.“ Nejjednodušší je podle Seltzera začít jezdit v otevřeném, volném prostoru.

Naopak Iñigo Mezcua ze Španělska se potýkal s většími překážkami – teoretickou zkoušku zvládl napoprvé a praktickou napočtvrté.

„V současnosti plánuji řídit co nejméně. Mám z řízení úzkosti, protože se při něm musím soustředit najednou na hromadu věcí… Nejsem schopen uhlídat všechny,“ vypráví na svém blogu.

Diskutující mu přikyvují. „Když jsem se já učil řídit, musel jsem brát jinan dvoulaločný, abych se lépe soustředil,“ píše Carlos. Marbe, autistka, které v té době bylo 45 let, zase vypráví o tom, jak si v mládí pořídila automobil, ale nebyla schopná se na silnici pohybovat. „Když jsem ocitla na silnici mezi dvěma kamiony, vynervovalo mě to a začala jsem brečet. Auto jsem měla jeden rok, prodala ho a už si nikdy žádné další nekoupila.“ V té době netušila, že je autistka – diagnózu dostala o dalších 21 let později.

Zkušenosti českých autistů jsou stejně pestré – ale právě proto, že jejich řízení překračuje v současnosti zákon, mě většina z nich poprosila o anonymitu, a proto uvádím pouze jejich křestní jména, nicméně znám jejich totožnost.

Část autistů řidičský průkaz na auto vlastní. Anna řidičské oprávnění získala v roce 2013 – v té době ještě neměla diagnózu, ačkoliv se léčila na psychiatrii. Nicméně řidičský průkaz jí po získání diagnózy nikdo neodebral. Že ho má ilegálně, se dozvěděla minulý rok od autistických známých. „Napadlo mě to párkrát, ale nikdy o tom nikdo nemluvil,“ uzavírá.

Ne všichni autisté, respektive lidé s podezřením na autismus, mají oficiální diagnózu, a právě kvůli zákazu se nechtějí nechat vyšetřit, aby jim řidičský průkaz nemohl být odebrán, což je případ Barbory a Davida. „Já s mojí lehkou formou AS radši ofiko diagnózu nechci a v klidu si letos ujedu dalších 20 000 kilometrů bez nehody,“ říká David. Barbora by ale vyšetření nepodstoupila, ani kdyby se vyhláška změnila. „Moje kamarádka měla problémy už jen kvůli diagnostikovaným depresím v práci, taky bych možná chtěla zbroják,“ vysvětluje.

To bohužel znamená, že spousta autistů nemá žádné odborné potvrzení o svém postižení, tudíž nemají možnost dovolat se svých zákonných práv, ať už se jedná o sociální dávky, uzpůsobení podmínek ve škole nebo v zaměstnání – na druhou stranu, existuje zde právě strach z diskriminace, na kterou by narazil člověk s potvrzením diagnózy, jak říká Barbora.

Zdá se ale, že autistům možná svítá na lepší časy. Když v prosinci oznámila poslankyně Olga Richterová (Piráti) na svém facebookovém účtu, že se bude touto vyhláškou zabývat, vyvolalo to samozřejmě velký ohlas. Tehdy napsala: „Mým cílem je zbrzdit věci, které nedávají smysl, ještě v přípravě, a doptávat se na práva různě šikanovaných skupin lidí, které nehájí žádné velké instituce a nemají jiné zastání.“

„Je to nesmyslné,“ sdělila Inspirante poslankyně. Když ale hledala konkrétní osoby, kterým kvůli zákazu nebyl řidičský průkaz vydán, setkala se vesměs s nepořízenou. Část autistů ví o tomto zákaze, tudíž si ani o průkaz nezažádá, část ho získala před diagnózou, případně se raději diagnostikovat vůbec nenechá, některým lékaři potvrzení i přes diagnózu vydali a jen jedné autistce byla žádost zamítnuta. Olga Richterová navrhuje podobné řešení jako NAUTIS – přesunout pervazivní vývojové poruchy na seznam podmínek, které by vyžadovaly individuální posouzení, nikoliv plošné odmítnutí.

Zákaz tedy dopadá na různé autisty různě – a jestli se změní česká legislativa, je ve hvězdách. Jisté ale je, že někteří autisté se po silnicích budou pohybovat tak či onak.

 

Foto: pixabay



PTEJTE SE

Pole e-mail a jméno jsou nepovinná.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.