Obecně rozšířený piktogram invalidy svádí k tomu, že za největší fyzický průšvih se považuje být na vozíku. Takže když někam nakráčím bez pomůcek a po svých, tak vlastně vůbec postižená nejsem. Aha. 🙂

Zato jsem značně perplex. Hlavně z neustálého škálování a přebíjení diagnózami. Tuhle mě totiž málem srazila paní o berlích, která se dost neurvale cpala na zastávku. Když jsem se ohradila s tím, že taky sotva stojím, protože špatně chodím, sjela mě pohledem a hlesla: „Máš hůl? Nemáš!“

No, možná proto věčně vysvětluju, prosím o místo, pomoc nebo čas. Ideálně rovnou za chůze, bez rovnováhy tedy spíš za letu. Působím, že si něco mumlám pro sebe, musím totiž dost koukat pod nohy. A asi jsem i požila, protože proč bych se jinak tak motala, že jo. Taková mladá a hezká, kam ten svět spěje.

Nevím, kam svět, ale já nejčastěji k zábradlí. Nebo k někomu, kdo mi nabídne rámě. A kafe. Vlastně by to byla docela hustá bojovka s názvem „Mám jednu ruku dlouhou a volnou“, akorát by mi při ní nesměly téct nervy.

Všimněte si, že když má organizace či skupina nadšenců ukázat veřejnosti, jaké to je mít pohybové problémy, udělá to tak, že postaví slalom. Pak posadí někoho zdravého na vozík a nechá ho to projet. Zpravidla na plný čáře. Nic proti, ale přínos téhle aktivity vidím nejvíc v tom, že si nějaký přepracovaný manažer konečně sedne a má aspoň rámcovou představu, kam tak asi vozíčkář průměrnému člověku hledí.

Možná si načas uvědomí bariéry na ulici, náklon chodníku, úzké dveře, ale tím to hasne. Jakmile si stoupne a může odejít s noťasem v jedné a mobilem v druhé ruce, aniž by ho vlastní tělo rozptylovalo, zdržovalo nebo bolelo, rychle na to zapomene.

To já bych natáhla provaz pár centimetrů nad zemí. Zavázala bych vám pravou ruku za záda, do levé dala dvě jablka a na nohu závaží. Tak, teď nešlápněte na zem, neupusťte ovoce a po laně se projděte. Samozřejmě v tempu všech ostatních, co rozhodně nepočkají a budou vám dráhu libovolně křižovat.  Budou do vás strkat nebo se před vámi zastavovat, protože nevědí, že se snažíte udržet. A ještě se budou divit, že se couráte, padáte, vrávoráte a že k chůzi nezvládnete nic navíc.

Z toho soustředění budete po pár minutách grogy a naštvaní, protože teoreticky vám vůbec nic nebrání chodit jako ostatní. Máte přece ruce, nohy, sílu. A provaz, ne vozík nebo berle, jupí! Na závěr si ještě stále vestoje na laně střihnete diskusi na téma „laso se vrací, aneb miluj svou šňůru“, všichni vám zatleskaj a půjdou si po svých.

Stejně jako vy.  Klidně bez hole. 🙂 Přeju nám všem krásné, nespoutané a odvazové jaro.

 

Foto: pixabay



PTEJTE SE

Pole e-mail a jméno jsou nepovinná.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.