Aneb když je unavená mysl, je potřeba unavit i tělo

Asi před třemi měsíci se mi výrazně zhoršil zrak na pravém oku, což mě fyzicky i psychicky poslalo na nějaký čas do kolen. Neměl jsem chuť ani energii něco dělat. Došlo to až do stavu, kdy mi kolegové z ČSOB doporučili dát si pauzu a vypadnout na čas pryč z České republiky, konkrétně mi navrhli absolvovat pěší pouť do Santiaga de Compostela ve Španělsku. Příliš jsem o tom tedy nepřemýšlel, koupil letenku do Portugalska a začal se balit. Teď se vracím zpět o pár kilo lehčí a snad i o několik problémů.

Pěší pouť do Santiága neboli Cesta svatého Jakuba (Camino de Santiago) je síť 12 tras, které vedou ke hrobu svatého Jakuba a začínají v různých místech Evropy. O pouti jsem už dříve slyšel. Věděl jsem ale jen to, že ji chodí lidé, kteří potřebují projevit smutek, najít sama sebe nebo jen tak popřemýšlet o životě a užít si dobrý pocit z chůze.

Co je ale vlastně ono Caminho de Santiago?

Jedna dáma, která vede menší albergue u města Ponte de Lima, mi řekla tuto definici:

Caminho není jen cesta, po které šlapeš. Caminho je život sám. Cesta, která nás vede a učí.

Mně i ostatním poutníkům, které u sebe na statku ubytovává, doporučuje dodržovat tato pravidla: Jít krok za krokem, upřímně otevřít své srdce sobě i okolí a odložit po cestě svoji zátěž.

Jít krok za krokem

Tuto poučku jsem nikdy příliš nedodržoval a stále se za něčím hnal. Nejdříve za tituly, potom za pracovním postavením. Často se jednalo i o věci, které nakonec ani nepotřebujeme. Přesto je chceme a nejlépe hned zítra. Život ani caminho ale není závod, a tak bychom k němu měli přistupovat. Auta, kariéra, společenské postavení, vše má svůj čas. Pokud se totiž přestaneme soustředit na to, co nemáme (v horším případě na to, co má naše okolí) začneme se více soustředit na přítomnost a radosti všedního dne. Ty jsem já většinou považoval za samozřejmé, přestože právě tyto nepatrné radosti nám mohou přinést dlouhodobý pocit štěstí.

Otevřít se sobě i okolí

Po dobu mé cesty jsem se snažil jít co nejvíce sám a s ostatními poutníky se setkával až večer na ubytovnách. Pokud totiž jdete delší dobu sami, nutí vás to přemýšlet. Přemýšlet o sobě, o rodině, o kariéře, o chybách i svých úspěších. Často to jsou vzpomínky nebo myšlenky, které jsme vytlačili do podvědomí a teď se derou během cesty na povrch. Na caminhu proto člověk nemá moc šancí sám před sebou utéct, a přestože to někdy bolí, upřímnost k sobě samému je ta správná cesta ke svému pravému já a svým opravdovým emocím. Ať už je to lítost při vzpomínce na své minulé chyby nebo naopak strach z budoucnosti. Pokud totiž budeme tyto emoce skrývat, můžeme si zadělat na problémy jiné, například ty psychosomatické.

Jak platí jedna stará pravda – voda si cestu vždy najde.

Odložit po cestě kameny

Na cestě do Santiága je úžasné to, že člověk vystoupí ze své každodenní rutiny a dá si tak pauzu od svého každodenního života. Někdy se totiž dostáváme do určitého setrvačného koloběhu, kvůli kterému zapomínáme, co je pro nás opravdu důležité. Jindy zase řešíme věci, nad kterými nemáme žádnou kontrolu, a je tak zbytečné jim v životě věnovat tolik času. Caminho tak ukazuje směr, který nás může vrátit zpět na naši vlastní cestu. Pokud k tomu ještě odložíme své vnitřní balvany, získáme větší životní nadhled a prostor udělat některá těžká rozhodnutí. Ta, kterých jsme se dříve obávali a odsouvali je.

Kromě výše zmíněných pravidel bych dodal ještě jednu vlastnost, kterou si člověk po cestě často uvědomuje a naráží na ni. Tou je vděčnost. Vděčnost za vše, co v životě máme, přestože toho nemusí být tolik. Za přátele, kteří nám vždy pomohou, i když jsme někdy na dně. Nebo jen za ranní déšť, který nám dopadá na obličej, když jdeme po louce.

Vděčností bych tento článek i zakončil. Chtěl bych poděkovat všem lidem, se kterými jsem mou cestu sdílel, a hlavně kolegům v bance, kteří mě v posledních měsících hodně podrželi.

Děkuji a přeji Bon Caminho.


Vysvětlivky:

Konec světa v titulku: Po příchodu do Santiága jsem se rozhodl pokračovat ještě na Fisterru, která byla ve středověku považována za nejzápadnější bod světa (úžasné místo).

albergue: Po cestě se bydlí v tzv. albergues, které slouží jako ubytovny pro poutníky.

 

Foto: archiv Ondřeje Skály



PTEJTE SE

Pole e-mail a jméno jsou nepovinná.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.