Doneslo se mi, že dojíždět do práce je pro mě výhra, protože aspoň mám nějakou rehabilitaci. To fakt ne. Prací si na ni možná tak zajistím prachy, ale tím to hasne. Cvičím jinak a figuru se snažím udržet třeba tím, že mám na dveřích lednice fixou napsáno Manžel je novej větrník. Marně.

Přitom prý průměrná žena rehabilituje už jen péčí o domácnost a hubne pobíháním kolem dětí a manžela. Když se zrovna omylem sune jinak než autem, jde o sportovní výkon a šokem z toho všeho se v cíli zapomíná najíst. Promiňte, ale to já nechápu.

Netuším sice, jak uklízíte vy, ale když pominu snahu udržet buď náčiní nebo štábní kulturu, většinou se klouzám po podlaze, plazím po koberci, lezu pod postel, do mísy i do dřezu, případně visím na oknech a poličkách.

Nikdy u toho nemám podsazenej zadek, uvolněná ramena nebo aktivované svaly pánevního dna. Nedýchám správně, nad další sérií nezbytností spíš tajím dech. Nedodržuju pitnej režim a končím často v křeči a rozštěpu po marné snaze zvednout naráz z východního cípu podlahy kapesník a ze západu sponku.

Děti nemám, a hubnu jen tím, protože dokola to obhajovat je celkem slušnej kalorickej výdej. Pobíhám kolem nich, protože nestojím o to je zašlápnout. A fakt si za celej den skoro nesednu, ale ani to nemá s tvarováním těla nic společného. Pokud mě teda prcek při schovce nenacpe do ergonomického koše na prádlo.

Oprašováním muže se prostocviků taky nedoberu, jelikož nedopatřením prahnu po tom, ať on rozmazluje mě. Největší aerobik tak zažiju ve chvíli, kdy se ho snažím vykopat ze dveří pro náruč květin, aby si připomněl, jak něžná bytost vlastně jsem. 🙂

A že bych trénovala přejížděním hromadnou dopravou? Trojskok do busu, rychlobruslení v metru, šplh do tramvaje a běh přes překážky do práce? To možná jo, ale máknout v davu a ve spěchu je dost bizár. Pro perplexáky to zdravej pohyb není ani malinko, spíš snaha vydržet a dostat se do cíle bez úhony. Klidně bych se z tohohle asfaltovýho sprintu nechala diskvalifikovat kontumačně.

Ale teď vážně. Rehabilitace je pro mě systematická a časově náročná péče o tělo za vpravdě laboratorních podmínek, aby se eliminovaly dopady diagnózy. Cílem je přinést svalům, šlachám i vazivu kýženou úlevu. Protáhnout se, posílit i vysochat, naplno, soustředěně a bez rozptylování. A to s běžným kmitáním doma a ohýbáním těla v životě nemá fakt nic moc společného. Takže cvičit kvůli chorobopisu znamená dělat dost navrch k tomu všemu, co v poklusu děláte teď.

Necvičíme jenom tím, že žijem. A jestli vy jo, tak vám to fakt nepokrytě závidím.

 

Foto: pixabay



PTEJTE SE

Pole e-mail a jméno jsou nepovinná.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.