Je mi smutno. Mezi řádky to bude nejspíš znát. Takže kdo čekáte rozjásaný skoromájový kousek, dočkáte se jindy. Hele, fakt jsem to zkoušela. Jakože humor, společnost, knížka, procházka, zmrzka, hudba. Taky dlouhé telefonáty. Funguje to báječně, akorát na chvilku. Klidný spaní zkrátka nemám, zato mám špek na břiše. Sakra.

Všimněte si, že v motivačních článcích se vyzdvihuje strana áááá. To je ta, ve které jsme sice přestáli zemětřesení v manželství, v práci nebo ve zdraví, ale zrodili jsme se znovu, poučení, přeleštění a silnější. Našli jsme nový směr, vykutali podstatu života, a teď s tím budeme prudit všechny kolem. Eh. Na nepřátelské straně barikády jsou korporace, workoholici, prachy, město, milenci, lepek a cukr. Bájo.

Trampoty se většinou slisují do pár vět. Jako třeba: bylo to těžké období, málem jsem to nedal. Nebo: lékařům navzdory jsem začal užívat tabletky s výtažkem z chrpy, ale nikdo v rodině mi nerozuměl. Případně: věděla jsem, že takhle žít nechci, vedle despotického muže mi život potemněl. Skvostný, lyrický, neberte to.

Nikdo se nedozví, že se už napořád budete bát tamtoho parku, tmy a blonďáků s fousama. Že jste se málem pobili, zbláznili nebo že vám hrůzou vypadaly vlasy či léčbou zuby, že jste milionkrát měli průjem, hloupě naletěli nebo řvali na někoho, koho moc milujete.

Nikdo nepřizná, že svoje bolesti řeší tajně i alkoholem, únikem do světa internetu a televize, narvaným rozvrhem, sexem, jídlem, antidepresivy. Naopak. Všichni přece běhaj, sportujou, koukaj do zelenýho, mazlí se s dětma, píšou osmajlíkovaný posty a fotěj jídlo. Nebo aspoň nutně potřebujou, aby to tak vypadalo. A mlčí o zázemí a pomoci, takže vlastně všechno zmákli sami.

Přitom ta aktivní mamina, co zdrhla tyranovi a podniká s miminem za krkem, má ve skutečnosti někoho, kdo ji sponzoruje a kdo jí malýho hlídá. Biožínka má zahradu po dědovi, takže fakt všechno neloví jen na farmářských trzích a v truhlíku na balkóně. Slavnej bezrukej sportovec má vlastní fitko a domácnost vede maminka.

Nikde ani slůvko o tom, jak to člověka pomalu rozleptává, když ztrácí ideály. Jak postupně přestává spát a tělo kydne, protože některé věci nekončí nebo nemají řešení. Vy víte, že nejste povahou smutný a seschlý, že vás jen teď válcujou okolnosti. Jenže s vámi zacházejí, jako byste odhalili něco štítivýho, protože co kdybyste náhodou zahořkli nafurt a úžasňákovi to od vás chytli.

Nádech, výdech. Svěříte se. Odbudou vás tím, že maj přece svých starostí dost a nalejou dvojku vína. Kořalku ne, tu si šetří na veselejší situace, a to tahle není, sorry. Začnou plácat o tom, co všechno byste měli nebo neměli a několikaminutový motivační slint zakončí herdou do zad a tím, že s úsměvem jde všechno líp.

Zapomněli jsme, jak to vypadá, když se někdo trápí a že se to stává. Jsme jak malý děti, co věří, že když něco nevidí nebo neslyší, tak to neexistuje. Zapomněli jsme, že nedokážeme ošéfovat všechno, že bezmoc existuje. Zapomněli jsme dát věcem čas a lidem a jejich starostem prostor.

Proto se teď tolik nesměju. Potřebuju si totiž vzpomenout.

 

Foto: pixabay



PTEJTE SE

Pole e-mail a jméno jsou nepovinná.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.