„Tak, maminka nám tady zaparkuje…“ zní milé paní z úst a já se jenom směju. No, kdo by řekl vozíčkáři zdvořile zažité „Posaďte se, prosím“, že jo?

Jelikož mě od malička krátké křehké nožky moc nenesly, měla jsem dost prostoru zvyknout si na všemožné druhy „alternativního pohybu“. Mým prvním hrdinou byl jeden z prvních retro sportovních kočárků, sportovní možná právě proto, že se třásl sotva vyjel na chodbu paneláku. Měl ale výbornou vložnou tašku, která připnutá pásem starého Favorita fungovala skvěle i jako autosedačka. Nebo taky tašku nosili oba moji rodiče a něžně mě houpali, to byla paráda! Div se, dnešní světe bezpečnostních standardů, předpisů a crash testů, přežila jsem!

Hned po něm štafetu přebral sám můj tatínek a přibližně v mých čtyřech letech začíná opravdová zábava. Zvyklý na plnou polní pořizuje „batoh na Dášu“ – jeden z prvních dostupných dětských nosičů na záda, pejska jako vycházkového kámoše a společně jsme nepřekonatelní. V horku, v zimě – když sádry a zimní bundy dovolily, v letních bouřkách, podzimních sluncích, v sotva přístupných lesích nebo ztraceni na pobřežních chorvatských skalách. Tam všude jsem s tátou díky nosicí krosně mohla být.

Jakožto milovníci adrenalinu neváhali jsme vyzkoušet i zvířecí přemisťování na hypoterapii, především z praktického důvodu znějícího „Miláčku, do obýváku v paneláku se koník opravdu nevejde, ani malej“ se však u koní nezůstalo dlouho. Technický pokrok prostě nejde zastavit a tak jsem pokročila k tříkolce. Nablýskané, červené tříkolce s barevnými třásněmi, klaksonem a košíčkem na panenky, vylepšené o smetákovou tyčku na tlačení. Mé první Ferrari. Posílilo mi svaly, naučilo vytrvalosti a několika úrazy a pády též zařadilo mezi pravé sportovce. „Ti mají taky věčně nějaký úraz, vždyť se na to v televizi podívej,“ říkával a společně jsme pak brzy byli opět na cestách.

S narozením sourozenců přišla další vychytávka, bohužel trošku technický propadák, a to kočárek pro dvojčata. Pro maminku naprosto jistě skvělá věc, ale pro pubertální slečnu? Naštěstí i zde se dalo bojovat o výsady a tak nejprve přišlo „povýšení“ v podobě sezení vpředu a posléze konstatování – takhle by to teda dál nešlo. A mé sny o elektrickém vozíčku zahlédnutém v jednom dětském seriálu docela brzy nabyly konkrétní tvar a podobu zářivě žlutého motorového vozidla. Byl mi trošku velký, moc toho neujel, ale poslouchal mě na slovo, přežil několik zahradních bitev stříkacích pistolí, tajně mě vozil až na louky a tajné lesní cesty a s mužskou oporou sjel i několik strání a kopců. Samolepka „můj druhý vůz Ferrari“ mu slušela znamenitě.

S příchodem na střední školu bohužel vozík zestárl natolik, že bylo potřeba i jemu najít náhradu. Tehdy už ji našel Google a za pomoci redakce iDNES jsem získala nejen fantastický stroj, ale to nejhlavnější – svobodu pohybu. Červená Meyra s polstrovanou sedačkou, světly, blinkry a stabilizačními kolečky mě brzy naučila nejen překonávat městské obrubníky, ale také bezpečně cestovat tramvají nebo dokonce projít „přes půl Brna pěšky“. Tedy – na jedno nabití.

Tenhle fešák byl přítomen dokonce toho slavnostního dne, kdy jsem získala řidičské oprávnění. Tu slávu si zde zaslouží právě a opět technika a lidská nápaditost, protože na všechna „hýbátka a udělátka“ v mém speciálně upraveném autě byly téměř i úřednické tabulky krátké.

Doba technického pokroku vrcholí znovu a znovu každý den a jakkoliv jsem si i sama myslela, že svobodou vlastního řízení bude dosaženo maxima, podařilo se vyřešit dokonce i jeden „kosmetický problém“. Výšku, novým električákem se zvedací sedačkou. Poštovní přepážky, dokonce druhá police nákupních center nebo polička s hrnky v kuchyni. Dosažitelné se zdálo téměř vše, až mi to bralo dech a jednou jsem se dokonce pokoušela společně s další nechodící kamarádkou nahazovat v bytě vypadnuté pojistky. Smetákem.

Je prostě pravdou, že svět jak ho u nás známe, pro metrové a křehké lidi není ideální. Když dosáhnu nahoru, nedosáhnu zase dolů a kde jsou schody, tam se prostě musí najít nějaká alternativní cesta. Kdykoliv ale startuju některého ze svých železných ořů, nabíjím baterky sluchadel nebo objednávám servis na utažení šroubků, vzpomínám na poúrazové chvíle bez možnosti se sama pohnout. A jsem velmi vděčná.



PTEJTE SE

Pole e-mail a jméno jsou nepovinná.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.