„Ahoj Denisi, jak se máš? Tady na Kladně už začíná být teplo a mě mrzí, že furt musím nosit ponožky. Úča je pořád stejně děsná a Čert se poprvé podíval na zahradu. Snad se máš na ŠVP dobře. Ivča.“

Tenhle dopis jsem asi tak před sedmnácti lety poslala jednomu spolužákovi, který na rozdíl ode mě trávil čas školou v přírodě. Pamatuju si, jak v té době všechno rozkvetlo, naše třída byla spojena s tou o rok výš, moje morče se poprvé v životě proběhlo na zahradě, ale dospělí mi pořád říkali, že mám nosit svetr a ponožky, protože je prý zima. Zima mi nebyla, ba co víc, bylo mi v tom všem nepříjemně, takže jsem si vždycky cestou do školy všechno na sebe oblékla, ale jakmile jsem zmizela z dohledu příbuzných, vše přebytečné jsem si sundala, aby mi nikdo nemohl nic říct. Možná si řeknete, že jsem takhle musela nastydnout, ale kupodivu jsem byla zdravá jako řípa.

Tenhle problém se se mnou táhl až do doby, než jsem odmaturovala a nastoupila na vysokou školu. To už jsem bydlela na koleji a žádný dospělý mi neříkal, jestli si mám vzít čepici, když venku prší.

Když jsem nastoupila do práce, setkala jsem se s problémem, který jsem ve škole nikdy řešit nemusela, a to s tím, v čem mají moje nohy vydržet celý den. V mateřské, na základní a střední škole to bylo jednoduché – člověk tam trávil skoro celý den, ale musel nosit přezuvky. Na vysoké škole přezuvky nikdo nepožadoval, dokonce jsme ani nedostali skříň na osobní věci, ale času jsme tam trávili méně než v předchozích vzdělávacích institucích.

Když jsem nastoupila do práce, měla jsem pocit, jako bych se opět vrátila do mateřské školy. Ráno jsem někam přišla a odpoledne nebo večer odtamtud odešla. Ovšem s tím rozdílem, že nám nikdo nedával svačinu, po obědě jsme nechodili spát a opět jsme nenosili přezuvky.

Chodit celý den ve venkovních botách se mi skutečně nechtělo, tudíž jsem si začala do práce nosit bačkory. Poté jsem změnila práci, a protože jsem si najednou musela nosit do kanceláře počítač, už jsem si ani nechtěla balit přezuvky. Takže co s tím? Celý den jsem v botách být nechtěla, tak jsem si je prostě sundávala a chodila po kanceláří naboso.

„To je hrozný, vadí mi koukat se na tvoje nohy,“ říkala mi jedna kolegyně. Další mi bez předchozího upozornění sáhla na rameno, když za mnou stála, a poté, co jsem přestala pištět strachy, že mě někdo přepadl, se mě zeptala, jestli mi není zima. Musela jsem si vymyslet, že se otužuju, aby se mě na to už neptaly.

Nikdy jsem nehledala spojitost mezi svou nesnášenlivostí ponožek a autismem, nicméně jsem se nedávno dozvěděla, že je nás víc, kteří nemáme ponožky rádi. Tedy, abych byla přesná, ponožky ráda mám – jenomže jakmile si je obleču, začnou kousat, svědit a všelijak jinak drásat. Doma si sbírám ponožky pouze na koukání a na chvíle, kdy je venku méně než deset stupňů Celsia.

Moje babička říkala, že v dřívějších dobách, kdy chudé rodiny neměly peníze, chodily některé děti bez bot, protože si je nemohly dovolit. A tím, jak chodily všude naboso, jim ztvrdly nohy natolik, že už je ani nebolelo vosí bodnutí, když na nějakou vosu šláply. Před nedávnem vyhrála jedna školačka běžecké závody, které uběhla taky bez bot. Někteří fotbalisté, kteří vyrostli v chudinských čtvrtích, si hráli naboso s míčem na pláži a později se stali mistry světa.

Zdá se, že umět přežít naboso je evoluční výhoda.

 

Foto: archiv Ivany Recmanové



PTEJTE SE

Pole e-mail a jméno jsou nepovinná.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.