Víte, jak dlouho trvá výroba mísy ručně vydlabané z olše? Anebo, jak se zpracovává ovčí rouno? Pro odpovědi jsem si přišla do sociálně terapeutické Dílny Gawain v Praze, kde mě čekal ve dveřích její vedoucí Michal Mařák.

„V současné době nás navštěvuje 17 uživatelů s různým, převážně mentálním, postižením.  Z toho šest jich pracuje se dřevem a zbytek se věnuje zpracování ovčího rouna,“ říká na úvod. „Rozvíjíme tu ale i celou řadu dalších aktivit.“

Nestíhám si dělat poznámky. Jak je vidět, nudu tady rozhodně neznají. Krom toho všeho totiž ještě malují obrázky. Spolu s asistenty založili hudební skupinu, kterou nazvali tematicky Vlnění. A také hrají divadlo. Naposledy nastudovali hru O třech králích. Každý dostal roli podle svých možností a zhostil se jí na maximum. „Kdo si neumí zapamatovat text, hraje prostě postavu, která nemluví,“ reaguje na můj zřejmě nepříliš chápavý výraz.  Berou to prý ale velice vážně, což se ukázalo na premiéře. A nikomu v publiku, kde seděli jejich dojatí rodiče a přátelé, vůbec nevadilo, že se místo 6. ledna konala až koncem ledna. Už po několika minutách je mi jasné, že tady se mi určitě bude líbit.

Koncert pro 17 párů šikovných rukou

Exkurzi začínáme v dílně, kde to krásně voní dřevem, a je příjemné sledovat, jak se surové dřevo pod rukama dvou chlapců s mentálním postižením mění v krásný a čistý precizně odvedený kus. Požadovaný tvar je třeba nejdřív vydlabat dlátem a pak hladce vybrousit. Další produkt, který chtějí dělat, protože je o něj na trhu zájem, jsou kuchyňská prkénka. Jak se dozvídáme, v každém výrobku jsou desítky hodin ruční práce a každý kus je zcela svébytný originál.  Je v tom cítit řemeslný kumšt, který se nedá ošidit.

A podobné pocity mě doprovázejí i ve vedlejší místnosti, kde se pracuje s ovčím rounem. Věděli jste, že vlna se musí nejdříve cupovat, potom vyčesat, aby se zbavila veškerých nečistot, a pak se filcuje, a to mokrou cestou nebo na sucho filcovací jehlou?

Ovčí vlna se v dílně také barví a vznikají z ní nejrůznější výrobky. Některé mají praktické využití, jiné jsou stvořené jen tak pro radost. Jako třeba hejno pestrobarevných ptáčků, které se usadilo na jednom z regálů.  Mezi nimi se pyšně otáčí malá růžová vlněná víla. Prohlížím si i další výrobky, tkané tašky a koberečky, míčky na hraní i žonglování, brože, ozdoby do vlasů. Mýdla v županu. Milý nápad, který někdo přivezl z dovolené v zahraničí.

Kam se podělo pomyslné zlaté dno řemesel? Napadá mě, kolik lidí v dnešní přetechnizované době plné elektroniky ještě umí udělat takové věci vlastníma rukama.  Odpovědět na tuto otázku si netroufám. Ale nějak vnitřně cítím, že extrémně moc jich zřejmě nebude. A aby se tato čísla nadále ještě nezmenšovala, tak se terapeutická Dílna Gawain snaží, co je v jejích silách, pro to něco udělat.  Jezdí tato stará řemesla předvádět po trzích a jarmarcích, pořádá kursy a workshopy, zve do dílny školáky, maminky s dětmi.

Na začátku byla ohromná energie

Právě potřeba návratu ke starým řemeslům byla u zrodu této terapeutické dílny. Z vyprávění Michala Mařáka vyplývá, že ji zakládali před sedmnácti lety jako parta spolužáků při studiích na Akademii sociálního umění a léčebné pedagogiky Tabor. Jeho tehdejší spolužačka a současná manželka Veronika spolu se spolužačkou Aničkou byly unesené zájmem kolemjdoucích z předení na kolovrátku, které předváděly na vánočním trhu na náměstí Republiky v Praze. V rámci studia vyjeli Veronika i Michal na stáže do zahraničí. Zatímco on odjel do německého Hesenska, kde s handicapovanými pracoval jako údržbář v jednom zařízení pro postižené, ona zamířila na zkušenou do sociálních služeb do Švédska. „Pamatuji, jak jsem byl v šoku, když se vrátila s kamionem, a z něj začala postupně vykládat kolovrátky a tkalcovské stavy, které tam pro naši myšlenku získala a nejen to. Přivezla i první sponzorské smlouvy,“ vzpomíná Michal.

Bez dotací pražského magistrátu a Ministerstva práce a sociálních věcí, by se dílnu ale rozjet nepodařilo.

Tato návštěva „Říše vzpomínek“ byla moc příjemná.  „Je fakt, že jsme tím žili, byli jsme mladí a neměli jsme limity,“ svěřuje se Michal. „Dělali jsme pro klienty třeba i tábory, kde se u ohně hrálo a zpívalo. Mnozí něco takového zažívali poprvé. To byly opravdu hodně silné zážitky.“

Možná ale v souvislosti s touto vzpomínkou není od věci si zopakovat a zdůraznit, že v té době byla péče o postižené v naší zemi ještě na zcela jiné úrovni, než je dnes. A nebýt takových nadšenců jako Michal, jeho paní Veronika a jejich přátelé, jen těžko by se posouvala někam dál a na to by se rozhodně nemělo zapomínat. A to navzdory různým kritickým slovům, která do neziskového sektoru míří občas i z nejvyšších pater naší politiky.

Tuto sociálně terapeutickou dílnu navštěvují lidé, kterým míra jejich postižení již převážně neumožňuje uspět na trhu práce.  Za své výrobky – originální kousky z masivního dřeva a z ovčího rouna, které nabízejí na různých akcích a ve specializovaných obchodech jako je třeba pražský obchůdek Eliáš, o kterém jsme nedávno psali – vydělají v řádech desetitisíce korun ročně.

Ty alespoň dílna může použít na různé provozní výdaje, které není možné z legislativních důvodů hradit z dotací. Patří k nim například pojištění provozovny, spotřební materiál, kancelářské potřeby, divadelní kostýmy, kulisy a další užitečné drobnosti, které jsou potřebné k tomu, aby se tady, v Dílně Gawain, všichni cítili dobře.

Foto: Eva Dosedělová a archiv Michala Mařáka



PTEJTE SE

Pole e-mail a jméno jsou nepovinná.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.