V době, kdy píšu tenhle text, jsou zhruba čtyři hodiny od chvíle, kdy stanu na potítku u svých drahých absolutorií (tedy pokud na mě do té doby nespadne strop, nezajede mě auto, nebo mě rovnou neklepne). Umím asi třetinu otázek a v době, kdy tento text vyjde, už bude oficiální fakt, že jsem své závěrečné zkoušky neudělal a pokusím se o ně v září.

No… nepsal bych tenhle úvod ve stylu „deníček neposedného studenta“ jen tak, nýbrž proto, abych skrze tuhle situaci ilustroval jeden moment. Pocit, kdy už toho máte všeho tolik, že je vám většina z toho v danou chvíli úplně jedno.

Poslední dny, týdny, možná spíš měsíce jsou jeden, neustále zrychlující chaos: škola, práce, přijímačky na další školu, resty do školy, dodělat práci…

… ale teď…

Vanička pocitů se vylila, reakce ochably. Všechno je mi vlastně tak trochu jedno. Pokud pominu věci jako nevyspalost, říkám si, že to vlastně vůbec není špatné životní nastavení.

Říkám si, že by to vlastně některým lidem asi občas dost pomohlo. Prostě chvilku jen tak bejt a mouchysněztesimě a vůbecjemitojedno. Žijeme hrozně rychle, všechno neustále někam peláší. Jednomu už se z toho točí hlava. Mmm a tohle nastavení… vlastně se mi začíná docela líbit… aspoň na tu chvilku. Než si po finálním verdiktu zkoušejících začnu rvát vlasy…

A asi si to někdy zkusím jen tak, vyspalej, svěží, bez zkoušek. Zkuste to někdy taky. Vypnout si v hlavě raracha, co našeptává: „Musíš tohle, musíš tamto… “

Jo a pointa? Víte, že je mi teď nějak jedno?



PTEJTE SE

Pole e-mail a jméno jsou nepovinná.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.