Dneska o tom, že když máte „sníženou schopnost orientace“, pak je i cesta metrem někdy dost divoká.🙂 I bez toho parna nad zemí.

Ne, opravdu to nevypadalo složitě. Slíbil, že mě vyzvedne na Depu Hostivař, tedy na konečné zelené linky pražského metra. Jestli něco umím, pak vytrvat až do finále, takže cajk. Přestoupila jsem na Muzeu, pochválila se za geografickou znalost a vypla mozek.

Za chvilku se ale z repráku ozvalo: „Tento vlak končí ve stanici Skalka.“ Cha, mě nedostanete! Vystoupila jsem a způsobně se postavila za bezpečnostní pás. Pravda, dobíhající a nastupující cestující mě lehce zneklidnili, navíc stojím a koukám, jak strojvůdce kráčí podél celého vlaku zezadu dopředu. Líbilo se mi to, tak jsem zpátky nastoupila. 🙂 Vlak se strojvůdcem přece jede dál, dá rozum.

„Ukončete výstup a nástup. Příští stanice Strašnická.“ To jako couváme?! Samozřejmě, že vím, že vlak může jezdit v jedněch kolejích na obě strany, ale pro nás bludičky by takto vychytaný stanice měly bejt jasně označený nebo radši rovnou nepřístupný.

Nádech, výdech. Vystoupím na Strašnický, počkám na další vlak, zkontroluju směry a možnosti, nastoupím a zpocená až na zadku vyslechnu, že příští stanice Skalka. Jupí. Jenže na Skalce ten reprákovej kretén dodá: „Konečná stanice. Prosíme, vystupte!“

Jako jo, já jdu, ale dobře mi není. Vůbec si nejsem jistá, kam mám teda vlézt, a vozit se z plezíru mezi dvěma stanicemi mě fakt neba. Jsem vyděšená a poněkud rozježená, čímž si vysloužím dlouhý a povzbudivý pohled jednoho muže ve vagónu, dokonce s pozváním na kafe a dezert Metro. Vtipný, leč nereálný, protože moje mise ještě neskončila a nesmím se rozrušovat ničím navíc.

Když se mi podaří dostat tepovku na normál a ujistit se, že zázrakem mířím dobře, vlak jede venkem. Moje našponovaný nervy dostanou další dávku, už si nejsem jistá, jestli jsem místo metra nevlezla například do tramvaje.

Tramtadadá, jsem v Depu. A taky v háji, protože stanice vypadá jako obří ostrůvek, takže uprostřed poměrně úzké nástupiště a kolem ní dvě díry na dva vlaky. Potřebovala bych se chytit něčeho stabilního a nevyvratitelného, v nouzi nepohrdnu ani dispečerem. Jenže smůla, vratkými a nejistými kroky se sunu vpřed sama.

Tak to odnesl on, ten s autem. Únavou jsem totiž v jeho dodávce spadla, konkrétně při nástupu, v dost choulostivý a vytrčený pozici, zubama jsem těsně minula řadicí páku. Zatímco jsem se zoufalstvím a smíchy natřásala, dlouze si mě prohlížel a pravil: „Hele, ne, je na to moc horko.“ 🙂

 

Foto: pixabay



PTEJTE SE

Pole e-mail a jméno jsou nepovinná.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.