Zlomek vteřiny a v něm se to stane. Namlátím si. A nemůžu s tím udělat skoro nic. Letím plnou vahou na kolena. Ne, ruce tam dát nestihnu. Kosti jsou vrženy. 

Batoh mi sklouzne ze zad, doklady vyletí z ruky a já v kleku vidím dvojitě. Bolí to jak kráva, takže hodně, bůůů. Začnu zoufalstvím nadávat, když už si do nohou zadřu štěrk, něco ze mě pro změnu musí ven. Houpe se mi svět, tak si lehnu na bok a čekám, než tělo pád trochu vstřebá. Hají. Hudbu, prosím.

V zorným poli uvidím jeho hlavu. V ruce drží energeťák a zjevně přemýšlí, proč se tam válím. Brzo ráno, v šatech, v silonkách. Nevím, jestli ten držkopád viděl, ale i kdyby, ono je to pro dobře chodícího člověka dost nepochopitelný. Perplexák totiž k pádu nepotřebuje žádnej podnět, ani překážku. Stačí se přestat v chůzi soustředit, unavit se, šlápnout na kamínek, do rejhy, nebo si prostě podkopnout vlastní nohu.

A co víc, s ochrnutým tělem nezvládnete dát letu nějakou štábní kulturu. Ani byste neměli, protože tělo má svůj vlastní systém a když mu do toho budete krafat, ublížíte si víc. Pamatujete na takovou tu komunistickou hračku, loutku zvířátka, co se dole zmáčkla a celá hmota si naráz lehla? Tak to je přesně ono.

„Můžu Vám nějak pomoct?“

Jo. Lehněte si ke mně a nadávejte se mnou. Nechci v tom být sama.

„Děkuju, zvládám to. Jen potřebuju čas.“

To ho zmate. Čekal instrukce. Rozhlíží se, sebere mi doklady i batoh. Ne ukradne, ale přinese z ulice zpět ke mně. „Jste v pořádku, nepotřebujete k doktorovi?“

To mě rozesměje, tím ale svůj obraz nevylepším, protože natřásající se na zemi vypadám jak v posledním tažení. Ne, nepůjdeme nikam. Já chci ležet. Což ve jménu civilizace přiznat nesmím.

„Ne, díky. Ale když chvilku počkáte a pomůžete mi se pak zvednout, bude to super. Jsem ok. Děkuju.“

Moc mi nevěří, ale zařídí to bleskem. Zburcuje přihlížející, pomůžou mi na lavičku a s rozloučením zmizí. Za chvilku se z budovy poblíž vyřítí rozježená úřednice. Taková ta, co chodí do práce před sedmou, aby se v klidu namalovala, učesala, dala si kafe a bublaninu. Jenže chlapec povzbuzený energeťákem mě napráskal a ona mě přišla zachránit. 🙂 Díky, chlape, jsi neuvěřitelnej! A díky i Vám, že jste mi dala přednost před kulmou. 🙂

Předpokládám, že jako žena ocenila, že mi šaty ladí s rudou na punčochách, i když jsem je pak ze sebe strhala, publikum nepublikum. Pomohla mi ošetřit rány a asi dvacetkrát mi nabídla lékaře. Ne teda za muže, ale že by mě jako zkušeně omrknul, až mě k němu hodí.

Těžko se mi vysvětluje, že po takovém pádu není nic na svém místě, neurony mají mejdan. Já při tom všem ale dobře poznám, že mám jen naražený a odřený nohy.

A ty panu doktorovi ukazovat nebudu. I když je mám čerstvě oholený betonem.

 

Foto: archiv Heleny Tutterové.



PTEJTE SE

Pole e-mail a jméno jsou nepovinná.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.