Poznejte s námi zajímavé lidi, kteří se našli ve světě umění. Malují, fotí, modelují a tvoří. Nahlédněte do životů, ve kterých svou roli hraje i diagnóza roztroušené sklerózy (RS). Možná se dozvíte i věci, o kterých se běžně nemluví. Zjistíte, že autoři výstavy Cesta za duhou mají co říct, a také to dělají. Po svém. Pár řádky, jedinečným jazykem, několika obrázky, nebo i beze slov. S grácií i talentem. Tak se začtěte a nechte se strhnout.

Představujeme Vám Zdeňku Vojtěchovou.

Šestačtyřicetiletá Zdeňka Vojtěchová žije v Otvovicích u Kladna, kde bydlí v bytě po svém nevlastním tatínkovi, který v jejím životě sehrál nesmírně důležitou roli. Právě on se jí totiž ujal po špatných zkušenostech s matkou a etapě v dětském domově.

Zdeňka po něm podědila nesmírnou lásku a nadání k malování. „Do obrazů dám všechny své smutky a pocity, miluju přírodu i barvy. Ráda maluji olejem a akrylem, nesmírně mě to pomáhá a těší. I když se život se mnou nemazlil,“ vypráví s trochu posmutnělým úsměvem.

Ve čtyřiadvaceti jí tatínek umřel a Zdeňka navíc začala trpět podivnými zdravotními komplikacemi, které nakonec jasně ukázaly na roztroušenou sklerózu. „Měla jsem smíšené pocity, vůbec se mi nechtělo žít, když jsem tu zůstala najednou sama a ještě takhle,“ vzpomíná Zdeňka.

Dostala se však do pražské nemocnice na Vinohradech a v péči tamních lékařů, na které nedá dopustit, nabrala novou sílu a elán. „Moje paní doktorka je anděl. Pomohla mi se s nemocí smířit a taky mě nasměrovala na výstavu Cesta za duhou.“

Zdeňka začala tvořit o to víc, oč měla složitější rodinný život. S mužem se rozvedli a s dnes již dospělou dcerou se nemohou z různých důvodů vídat tolik, jak by Zdeňka chtěla. Zázemí tak má spíš jinde, u kamarádky Marušky a přátel či známých z rodné vesnice. „Jo, žije tady i Lucka Bílá. Moc ráda maluji při jejích písničkách, to ten štětec hladí obraz úplně sám,“ směje se Zdeňka.

Známá zpěvačka byla její patronkou při natáčení pořadu TV Prima Jak se staví sen Extra, díky kterému má úplně nově, útulně a moderně přestavěný a vybavený byt. „Ano, tím jsem si opravdu splnila sen, i když jsem měla ještě další plány. Vždycky si totiž musím najít nějakou činnost, abych mohla myslet pozitivně a svou svobodu si aspoň trochu užívat, pokud to jde.“

V současnosti Zdeňku trápí pár věcí, o kterých se nemluví snadno, občas na ni padá samota. Nechce se dát, připomíná si, kolik je kolem ní lidí, co jí fandí, i když třeba na dálku. Cení si toho, když se její obrazy líbí a mají odezvu. „Mám za sebou několik výstav Cesta za duhou a také rakovnickou Zahrada, duše, umění, kde vystavují i zahraniční autoři. „Miluju diváky. Chci dělat radost druhým, a tím vlastně dělám radost i sobě,“ dodává skoro závěrem spolu s velkým přáním: „Ještě si tak dopřát kalendář vlastních obrazů, to by bylo něco!“

Nakonec to Zdeňce nedá a tak trochu potutelně prozrazuje, jak se připravuje na nový ročník Cesty za duhou. „Jsem krajinářka, takže ty písmenka zakomponuji do krajiny. Jsem zvědavá, jestli je v tom všichni najdou.“

Foto: archiv Zdeňky Vojtěchové



PTEJTE SE

Pole e-mail a jméno jsou nepovinná.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.