Teplota atakuje třicítku a já přicházím na plovárnu. Je pět hodin a toužím si dvě hodiny do zavíračky zaplavat.
Protože mám v ruce bílou hůl, nabízí mi paní pokladní extra ZTP slevu. Procítěně říkám, že jsem se sem těšila, protože v autobuse bylo snad padesát.
Pokladní se ptá, zda jsem byla na výletě. Směju se a opáčím, že v práci.
„Jé, já myslela, že máte důchod,“ praví ta žena. „Mám, ale zrovna teď k tomu i dvě zaměstnání,“ říkám.
„A proč se tak honíte?“ zazní z okénka.
„Vtip je v tom, že se vlastně nehoním,“ odpovídám a zní to jako bonmot.
Při plavání pak přemýšlím, jak to vlastně je.
Pravda je, že jsem teď v profesním životě velice šťastná. Psaní pro Inspirante mi dává smysl, píšu o zajímavých lidech a projektech, v redakci jsme trochu jetá, ale pestrá a veselá společnost. V Návštěvách Potmě se potkávám s lidmi, kterým bylo dáno se dožít vysokého věku. V životě hráli s kartami, které měli, a jejich hra ještě není „over“…
Z druhé strany je jeden zadek na dvou židlích. A to je po pár letech volné nohy docela záhul. Znamená to kromě dvou platů dvě šéfky, zhruba čtyřicet kolegů, dva kalendáře a věčné kličkování mezi termíny. Těch čtyřicet kolegů – aby sebe a své rodiny uživili – má taky více pracovních židlí…
Ve světě lidí s handicapem se traduje, že aktivita bude potrestána. Když se podívám na své daňové odvody a platby zdravotní pojišťovně, skoro by se tomu chtělo i věřit…
Je to však jediná cesta. Protože pasivita z nás dělá pacienty – tedy ty, kteří svůj osud jen trpně snášejí…
Foto: Pixabay
