Podívejte se na ty věty očima člověka, kterému je říkáte. Rázem se z nich vytratí ta rádoby dobře míněná rada, přímost nebo univerzálnost. Zůstane jen nesmysl.

Bejt s tebou bych nedal, musíš chápat, že se zdravýma je to jednodušší. Se vší úctou, dámy a pánové, držte pro jednou dekorum a mlčte. Tohle totiž není ani spontánní, ani upřímný, ale prachobyčejně krutý a nelidský.

Nechci, aby někoho při pohledu na mě napadly jen komplikace. Mám viditelnou diagnózu, takže kdo si s tím neporadíte, odejděte. Nezůstávejte opodál se svými objevnými postřehy, kterými zřejmě prokazujete svůj přínos světu a politování nad těmi, co jsou mi omylem nablízku.

Určitě mi musí sloužit. Určitě ji tyranizuju. Určitě mu nedám, protože ty chromý nohy ani neroztáhnu. Musí mě živit. Od všeho ho zdržuju. Taky nejsem reprezentativní. A sportovat nezvládnu, kolo, lyže, raft, švihadlo, tretry, nic. Ale tuhle jsme se nasmáli, když jsme si vzpomněli, jak občas sotva lezeš.

To je jen zlomek toho, co kolem mě kdy prolítlo. Protože někdo ti to, beruško, říct musí, škyt. Já teda takovej nejsem, ale oni, oni si to určo myslí, já je znám, svět je povrchní a zlej.

Svět ne. To jen některý lidi.

Nad to se musíš povznést (v situacích, když někdo nezvládne náš handicap, posmívá se, uráží nás nebo zesměšňuje). S tím přece musíme počítat. Takže si to v zájmu vlastních zatím stále kleslých mandlí necháme líbit. Přecházíme to mlčením, úsměvem, lehkou glosou nebo trpělivým vysvětlováním, a ještě se mezi sebou poplácáváme za sílu a nadhled. Akorát to vůbec nikam nevede.

Až příliš mnoho lidí si stále myslí, že mohou všechno bezostyšně komentovat, samozřejmě v zájmu většiny a toho, co je normální. My pro ně normální nejsme, rušíme tu jejich kruhy. Když mlčíme, mají za to, že uhodili hřebíček na hlavičku, přitom často zasáhli úplně jiný orgán. Když se ozveme, bereme si to zbytečně osobně a špatně jsme to pochopili, protože oni to tak nemysleli.

Možná je načase, aby konečně myslet začali.

Neměla by ses stresovat, hlavně musíš přijmout svý tělo takový, jaký je (sdělováno zpravidla na sebepoznávacích workshopech). Dobře, že to vím, nežila jsem zbytečně. ☺

Být perplex je čistokrevnej stres, výstup z komfortní zóny a taky echt tady a teď, protože naše pozornost se jinam než k terénu nebo k aktuálnímu přesunu upínat nemůže a nesmí.

Představte si, že zakopnete o drát od notebooku a před celým grémiem kolegů se rozplácnete, roztrháte si kalhoty, odřete boty a rozmetáte mobil, na dva měsíce si rozhodíte kyčel a bude se vám divně klepat palec. Byl to sice jen kabel, ale vy se cejtíte, jako by vás přejel parní válec.

Pak se musíte milovat natolik, aby vám stálo za to vstát. A taky jít. I když to bolí a vůbec to nedává smysl, protože brzy spadnete zas.

A ne při něčem vzletným, třeba při honbě za klenotem Nilu, ale klidně cestou na kompost. Amen.

Musíš odpočívat, neměla bys dělat ještě tohle. Jo, tahle myšlenka může být neskonale něžná a laskavá, díky, ale i dost stereotypní. Z diagnózy se totiž nedá vyspat, rozpustit ji bubláním ve vířivce nebo neděláním věcí. I když já to asi nikdy nepřestanu testovat, glo glo glo. ☺

Postižení jako takové požírá přibližně osmdesát procent veškeré naší pozornosti a energie, aniž bychom vůbec začali „něco dělat“. Já vím, blbý a nepochopitelný. Dá se s tím srovnat třeba tak, že si necháme pomoct a do svých aktivit zapojíme více lidí (to jste určitě chtěli slyšet), líp si je rozfázujeme a vyladíme, naučíme se je dělat po svým, pomaleji, bez termínů, nebo jinak, než je obvyklý.

Ale určitě je nepřestaneme dělat úplně, obzvlášť když nás živí nebo baví.

Protože pak by nám ze života nezůstalo nic. Jen ten chorobopis.

 

Foto: Pixabay



PTEJTE SE

Pole e-mail a jméno jsou nepovinná.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.