Občas, když spíme, mohou se nám zdát strašlivé sny a noční můry, z nichž se chceme co nejdříve probudit. Když otevřeme oči, jsme možná na chvíli zmatení, ale jinak je vše v pořádku. Co když se však snažíme probudit z hrůz, kterými zrovna procházíme, a nedaří se? Protože to celé možná není jen sen…

Týden po své první operaci jsem byla propuštěna domů. Okamžik, jehož jsem se moc bála, operace, byl za mnou! Část zúženého střeva z těla pryč a mě čekal pozvolný návrat do běžného života. Těšila jsem se domů na svou postel, zpátky za svými kamarády, ale hlavně na život bez bolestí, které jsem měla před operací. Samozřejmě poté, co odezní ty pooperační… Třetí den mého domácího pobytu se však bolesti začaly stupňovat a já začala mít divný pocit.

Na doporučení své gastroenteroložky jsem navštívila chirurgickou ambulanci i přesto, že mě zrovna v tu chvíli břicho nebolelo. Tady je pro mě zcela zásadní moment, a sice nebýt toho, že mi moje doktorka kontrolu domluvila, v nemocnici bych neskončila (alespoň ne takto včas). Bolest totiž přicházela nárazově a já se na ni snažila nebrat zřetel. I sám pan doktor na mě v ambulanci koukal podezřívavě, když jsem přiznala, že teď mě břicho nebolí. Zase další simulant? Byla jsem přesvědčená, že mi potvrdí, že je vše OK, a já budu pokračovat rovnou na rychlé nákupy (když to vše tak zvládám, tak si je přece zasloužím!).

Vše ale nabralo rychlý spád. Od pochybných pohledů, přes odběr krve jsem se dostala ke zprávě, že si mě přes noc nechají na pozorování. Po dalším vyšetření za mnou přišel na pokoj pan doktor s oznámením, že se bude muset na sál. Ve střevě jsem totiž měla díru a jeho obsah se dostával do dutiny břišní. V ten moment přišla poprvé do hry stomie. Noční můra pomalu začala.

Po operaci, která proběhla ještě týž den, jsem se probrala a s hrůzou na břiše pátrala po čemsi, co tam předtím nebylo. Do cesty se mi však připletla jen spousta hadiček a nějaký ten drén, vývod však nikde. Operace se obešla bez něj, střevo se podařilo zachránit! A abych ho co nejvíce ze začátku šetřila, nastala mi několikadenní přísná dieta. Tak přísná, že jsem během ní téměř nesměla jíst ani pít. Všechny potřebné tekutiny a živiny se do mě dostávaly skrze kapačku.

Těchto pár dní bylo ohromně náročných, dostávala jsem vysoké horečky, nemohla jsem spát. Ale moc jsem se těšila, až se můj stav začne zlepšovat, převezou mě z JIP na normální pokoj a rodina mě bude moci vzít ven na procházku. Pak přišla noc plná velkých bolestí a mně už bylo jasné, že to není dobré znamení. Podstoupila jsem kontrolní vyšetření břicha, při kterém se přišlo na další vytékající tekutinu. Operace byla nevyhnutelná. To už mě sanitka převážela do místa mého prvního operačního výkonu a já si v bolestech začala uvědomovat, že je vývod opět ve hře.

Po příjezdu do nemocnice se spustil další kolotoč vyšetření, na jehož konci na mě čekal tolik obávaný ortel – budu mít stomii. „Neexistuje ještě jiná možnost?“ žadonila jsem z posledních sil. „Buď vám uděláme stomii, nebo to taky nemusíte přežít.“ Zhroutil se mi svět. Tak moc jsem se jí bála a tak moc ji nechtěla. Vzpomínky na tyhle chvíle mám trochu v mlze, díky tomu, že hlava zkrátka ráda zapomíná věci, co si pamatovat nechce. Jedno je však jisté: stomie mi zachránila život.

A tak jsem se v dubnu 2018 stala stomičkou.

 

Foto: archiv Nikoly Martinkové



PTEJTE SE

Pole e-mail a jméno jsou nepovinná.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.