Hraje skvostná muzika. Ten typ, co mě dojímá sám o sobě, takže kdyby si na pódium stoupli dva metaláci, slzela bych stejně. Jenže tam si nikdo nestoupá.

Přichází on, zdravý a při síle, a přijíždí ona, taky zdravá a při síle, akorát na vozíku. Publikum aplauduje. Nevím čemu. Asi výrobci vozíčku, pak je ovšem zbytečný, aby na něm někdo seděl, tedy skončil upoutanej, ne?

Decibely sílí, on i ona se vlní do rytmu. Detailní záběry na slzy v očích publika, na pódiu se to točí a mrská, on baletí zapřený o řídítka. Občas udělá provaz a ona na něj seshora zálibně hledí a jednou rukou naznačí stejný pohyb. Kristova noho. Ve velkém finále ji pak zvedne do náručí a společně udělají kolo kolo mlýnský. Publikum stojí, píská, řve a pláče.

Následuje rozhovor, v němž zazní něco latinského či anatomického, například encefalomyelocosi nebo fixace hlezenní kosti. Doplníme poučení ve stylu všichni jsme si rovni, proto tančím i já. On ji obdivuje a chce jí pomáhat, ona se chce vyrovnat všemu a všem, vždyť o nic nejde, jen má krátký a trochu jiný nohy.

Zato moderátor má dlouhý vedení. Všechny ujistí, že život je krásný a dojemný, a otáže se, kdy naposledy si lidé vážili toho, že můžou chodit. Slečně potvrdí, že je neskutečná bojovnice a hlavně je velice krásná. Jako nejen uvnitř, ale i navenek. To asi poznal z tý ruky nebo nevím. A zase se stojí, píská a pláče.

Ne, nejsem cynik, pavouky vynáším živé na trávník, fandím všemu, co se zdá nad lidské síly a na svatbách pláču tak moc, že to vypadá, že jsem si ženicha chtěla vzít já. Taky jsem bulela, když umřel doktor z hor a skončil Vydrýsek.

Ale v tomhle frčet nechci. Nechci tleskat s davem jen proto, že se bojí všeho, co zavání nemohoucností a závislostí. Nebudu se obdivně klanět tomu, že někdo hledá způsob sebevyjádření i s těma nohama, rukama, hlavou, očima nebo čímkoliv, co olízla nějaká diagnóza. Nebudu fandit přístupu, ve kterým vůbec nevadí, že ti něco je, hlavně když my ti za to můžeme zatleskat, a pak si jít po svejch. Vděční, že my jsme vlastně v cajku, vždyť může být hůř.

Protože až malá baletka nebude tak malá a roztomilá, až latinu vymění za Cosmopolitan a papír z posudkový, bude jí ten potlesk chybět. Najednou bude překvapená, že nestačí, že někam vejde, respektive vjede. Nestihne se naučit, že sice jsme si všichni rovni, akorát jsme z toho celí nakřivo, a proto občas budeme nespravedliví, zlí a zabednění.

Místo nehynoucího obdivu a rozněžnělých fetišistů bude potřebovat rozumný lidi, znalý lékaře a odborníky, lásky, blízké a přátele. Navrch pár praktických věcí – bydlení, práci, rehabilitaci, čas a sílu na koníčky. Taky bude chtít s někým žít, možná mít i děti. Nebo třeba cestovat, kopat studny či studovat kapradí, prostě si užívat po svým.

A to se z piedestalu, na který vás svět vysadí jen proto, že jinak s nemocnýma nohama zacházet neumí, dělá fakt blbě. Všechny tyhle vítězný bedny jsou totiž neskonale bariérový. Jste sice celkem vysoko, ale zase odtržený od všeho, o co vám teď jde.

Hlavně na nich stojíte, sedíte, ležíte nebo tančíte úplně sami.

 

Foto: Pixabay



PTEJTE SE

Pole e-mail a jméno jsou nepovinná.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.