„Upozorňujeme cestující, že metro je dočasně mimo provoz.“ Cestující bere na vědomí, ale definujte přesně, mně se z vagonu nechce.

Jako jo, jedeme, ale na Muzeu utrum. Zatímco reprák zvesela hlásá, kam všude bez metra můžu, mě napadá pouze jedno nepublikovatelný místo.

Chci přestoupit, ale eskalátory jsou zahrazený páskou. Asi se tu stal zločin, což právě teď chápu. Ptám se kolemjdoucího, kde je Václavák. Když vidí, že jsem zelená a nevtipkuju, ukáže k nebi a praví: „Nad vámi, slečno, stačí vystoupat po schodech. Tudy.“

Vystoupám, bloudím, křižuju. Hledám tramvaj. Je nás tu moc, strkáme se, nic moc. Sleduju mobil, vozy, směr a po dvaceti minutách se smířím s tím, že žádná bezbariérová mašina nepřijede.

Vyšplhám do té nejstarší a nejbariérovější, ovšem po chvíli zjišťuju, že jedu opačně. Tomu říkám error. Musím se rychle dostat ven, k čemuž zneužiju asijského studenta stojícího poklidně u tyče. Chudák doteď neví, co tu máme za zvyk vystrkovat lidi ze dveří a chytat je za ruce.

Čas přibližně pětačtyřicet minut, posun k domovu minus sedm zastávek. Znovu číhám venku. Bezbariérová tramvaj, číslo, směr, všechno pásne, tak jdu. Vytřeštěná, zpocená a ukřivděná se zjevím uprostřed vozu a fakt už skoro nestojím. Místa obsazená, mé sociální já se stáhlo, tak se zapíchnu do růžku a vcucnu se mezi madla.

Okamžitě dostanu vynadáno od pána, že přece nebudu clonit invalidům jejich plošinu a proč si neřeknu o místo, že si nevšiml. Radši nic nedomejšlím. Pustí mě, ale sedadlo je moc daleko a tramvaj už jede. Následuje taktickej manévr, v němž vnitřek vozu po chvíli konečně hodí mexickou vlnu, aby mě usadil, kam třeba.

Nevydechnu. Najednou tam byl. „Mám dítě.“ Stojí s prckem v náručí a čeká. „Mám nohy, ochrnutý,“ opáčím. „Ale já mám dítě!“ „Vidím, omlouvám se, ale bude vás muset pustit někdo jinej.“ Prej mi to Bůh jednou vrátí, neodpustí si, i když už sedí jinde.

Cítím na sobě její pohled. Šklebí se tak, že asi právě dokončila zavařování kyselejch okurek a teď si jede pro hřebíček v akci. Čeká, že ji pustím za zásluhy nebo prostě proto, že je stará. Dívám se jí do obličeje, neřekne nic. Nakonec tasím průkazku a držím ji tak, aby si všimla. Ona nic. Pořád drží, trpí, splývá a pak si s povzdechem kecne o pár míst vedle.

Minulo dalších pětačtyřicet minut a já právě mávám místu, odkud jsem se původně vydala do metra. Jasně, křižuju Prahu v soustředných kružnicích. Bez orientace, bez komentáře. 🙂

„Dobrý den, máme ZTP, chceme si sednout.“ To se mi snad zdá. „Dobrý den, já ho mám taky, řekněte si někomu jinému.“ Dva kluci, co mají problémy s řečí, zopakujou naučenou větu třikrát. Nejsem si jistá, co všechno se ztrácí v překladu. „Pánové, špatně chodím, zvedat se nebudu,“ sdělím jim důrazně a snažím se najít pochopení u ženy, která je doprovází. Marně, protože ta z nich bohužel čumí nejvíc.

Já taky. Nestíhám zírat, jak moc musím obhajovat, že cestování dávno neustojím, a tím nemyslím extrémy, při kterých někde na trase zkysnu hodiny. Nemám zjevně nic, co mě k sezení opravňuje, takže musím snášet podezírání, nedůvěru, trapný ticho a výchovný pohledy. A i když vysvětluju, komunikuju a snažím se zůstat v klidu, musím čelit důsledkům cizí tuposti a bezohlednosti. Nikdo nereaguje, neodpovídá ani se neomluví. V podstatě se mi jen víc nebo míň nadává za to, že je ze mě nebo vedle mě lidem hloupě.

Ne. Metro za to nemůže. Tady je mimo provoz něco úplně jiného.

 

Foto: Pixabay



PTEJTE SE

Pole e-mail a jméno jsou nepovinná.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.