O ženách se říká, že rády nakupují. Já to nesnáším. A to ještě než vyjdu z domu. Obnáší to totiž psaní nákupního seznamu. Nebaví mě to stejně jako vést si diář. Přesto beru do ruky mobil a ťukám do poznámek jednotlivé položky. Fakt mě to nebaví. A k tomu ty myšlenky! Katastrofické scénáře jedou na plné obrátky. Co když nebudou mít ten správný jogurt? Co když se mi rozsype peněženka u pokladny? Co když budu pomalu dávat zboží do tašky a zdržovat lidi za mnou?

Na takové myšlenky by se ovšem ten diář docela hodil… A co že se to říká o schizofrenicích? Co „blázen“, to nebezpečný zabiják. A já musím uznat, že když nakupuji, mám chuť občas někoho přetáhnout mačetou. Ty nákupní seznamy! Ty fronty! Ano, bez mučení přiznávám, že pípání zboží u pokladen mi nejednou vykřičelo díru do hlavy. A to mi ani nemusí upadnout peněženka. Kam se hrabou ty mé hlasy…

S nákupem oblečení je to trochu lepší. Ráda nosím pěkné věci (jsem přece žena!), méně ráda si je však zkouším v kabince. Oblékání celkově nemám ráda. Beru to jako znervózňující fyzickou jemnou práci, která mě vyčerpává. Obecně nemám ráda aktivity vyžadující jemnou motoriku.

Ale víte co? Kašlu na to. Vždycky ty „katastrofy“ nějak zvládnu, protože musím a protože chci. Zvyk je totiž železná košile. Vím, že to nejhorší se děje v mé hlavě a že to pomine. A že se to zase vrátí. S tím ani „blázen“ jako já nic neudělá.

Ženy a schizofrenie, to je kapitola sama o sobě. A stejně jako dobrá kniha i život je krásný. A to bez jakýchkoliv předsudků, zato s nadhledem.

Foto: archiv Kláry Šmejkalové



PTEJTE SE

Pole e-mail a jméno jsou nepovinná.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.