Každá další operace, kterou musí pacient podstoupit, je jako další boj – boj s nemocí, za své zdravější tělo, boj sám se sebou. Přesto to není jako sportovní zápas, na který trénujeme dlouho před ním. Při operacích si procházíme bojem, na nějž nás nikdo dopředu nepřipravil. Ale jakmile se do něj dostaneme, tak – i když nevíme jak – bojujeme.

Za těch několik zákroků, které jsem od začátku minulého roku zažila, už jsem celý proces znala nazpaměť. První pocity strachu nastanou, když sestřičky napíchnou žílu a zavedou kanylu. Představuje to pro mě vždy stvrzení, že jsem teď v rukou nemocnice. Připomenutí tvrdé reality role pacienta. Při delších pobytech pak nepříjemnou součást celého procesu, kdy žíly a všechna místa vpichu už velmi bolí, přesto se sestřička snaží najít ještě nějaké další, kde může kanylu nechat.

Při nástupu do nemocnice den před operací obvykle nastává bezesná noc, po níž přijde na řadu ráno a ještě větší strach z toho, co mě čeká. Do místnosti vejde sestřička s obvazy na nohy, což už je známka blížícího se odjezdu na sál. Poslední odskočení na záchod, aplikovat obvazy a vše je připraveno. Najednou nastane mezi personálem lehký zmatek: přišel pokyn jet na sál.

Při psaní těchto řádků vzpomínám hlavně na poslední operaci, při níž mi byla zanořena stomie. Na první pohled velmi radostná záležitost. Ovšem moje hlava nemyslela jen na tuhle konkrétní zprávu, ale vzpomínala na všechny ty bolestivé zážitky, neschopnost zvednout se z postele, hadičky, drény, houby, anestezie a nespočet injekcí…

Ležím v posteli, na které mě odvážejí k sálu. Vždy se snažím situaci si co nejvíc odlehčit, ale strachu se zbavit nedokážu. Když dorazíme do předsálí, přelezu z jednoho lůžka na druhé a pokračuji na sál. Není to můj první zákrok v této nemocnici, a tak vidím známé tváře, slyším povědomé hlasy. Následuje aplikace epiduralu. „Řekněte, kdyby vás to bolelo.“ Bolí, brečím, ale držím. Pak si mě začnou upravovat do žádoucí polohy: „Trochu výš, trochu níž, ruce sem, nohy vám zakryjeme, dáme pod vás destičku.“ Koukám do stropu a po tváři mi teče slza. I když nechci, bojím se. Za chvíli mi provedou řez na břiše.

Mezi všemi úpravami posledních detailů ještě prohodím pár vět s anesteziologem a najednou začínám mít příjemný pocit, teplo vycházející od místa vpichu dál a dál. Koukám nahoru, v hlavě mi běhá spousta myšlenek, přesto začínám být klidnější. Usínám. A právě tenhle moment si na všech operacích užívám. To pozvolné ztrácení obav a usínání. V tu chvíli je mi dobře. Stejně tak si ovšem uvědomuji, že až se probudím, bude to další boj.

Nejzajímavější na celém procesu je počáteční myšlenka, že to celé člověk přece nemůže vydržet a zvládnout. Přijde operace, hojení, komplikace, operace, hojení, zlepšení, komplikace… Často jsme vystaveni zdlouhavému a velmi bolestivému průběhu léčení a záchrany. Ale navzdory té náročnosti a velkému vyčerpání těla i mysli do poslední chvíle bojujeme. Nemoc nás dělá odolnějšími, trpělivějšími, vytrvalejšími. Nemoc z nás dělá bojovníky. Bojovníky, pro které prohra nepřichází v úvahu.

 

Foto: archiv Nikoly Martinkové



PTEJTE SE

Pole e-mail a jméno jsou nepovinná.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.