„Brouk“ slaví 30. výročí. Tolikrát už přiletěl na stránky Inspirante. Dovolte mi, prosím, dnes #nechbroukažít obléknout do rodinného kabátku. Nebude řeč o sestrách zdravotních, řádových, o krvi a nemocnicích, ačkoli pohybovat se nebudeme daleko od tématu… Takže o těch diagnózách a slzách to také bude. O pocitech a citech určitě. Vše souvisí se vším.

Ráda bych totiž tento „kulatý“ sloupek věnovala skvělé sestře – mé pokrevní.
V nedávných a hodně zlých chvílích života mi moc pomohla. Vlastně mě zachránila. Pomáhá mi pořád. Zachraňuje mě denně. Už jen tím, že je, že se máme, že víme… Svět bez ségry by mě netěšil.

Paradoxně zhoršení zdravotního stavu mi přineslo také něco vzácného. Hodně nás stmelilo, utužilo pouto mezi námi. Pečujeme o sebe. Každá svým způsobem. Chráníme a podporujeme jedna druhou. Jinak než dřív. Jsme parťačky. Jsme tady pro sebe. Ne vždy tomu tak bylo.

Někdy si jedna o druhé myslí, že už jí totálně straší na cimbuří a kaboníme se na sebe. Občas na sebe prskáme jako divoké kočky. Dnes už to umíme korigovat tak, že nám naštvanost nevydrží ani den, případně žhavý uhlík sváru udusíme hned v zárodku. Dokážeme ze sebe šílet, přesto víme, že se na sebe můžeme spolehnout.

Někteří lidé říkají, že vzhledem si nejsme ani trochu podobné. Jiní se už ode dveří smějí, že se nezapřeme… Kolikrát se i já podívám do zrcadla a vidím ségru!
Nastavením jsme sice každá úplně jiná, ale naše povahy se nakonec vždy potkají a protnou. Doplní se.
Někdy se na sebe po očku koukneme a stačí to. Většinou víme, jak se cítíme; většinou už i víme, kdy se do něčeho montovat, kdy se stáhnout, kdy poskytnout podporu a kdy jen prostor…

Moc mluvím. Ségra trpí. Ségra mlčí. Já trpím. Chci se často objímat, ségra utíká. Ségra utíká, já jí nabídnu pusu, nebo už raději couvám. Nesnáší, když ji nazývám zdrobnělinami, to by mě nejraději vystřelila až na Mars. Zaškrtila by mě, když se mi v lednici opakovaně věší myš zoufalstvím z hladu. O všechny pečuje. Je v ní tolik něhy, že ji dokáže probouzet v ostatních. Nerada to slyší.

Aby mě rozesmála, zpívá. Aby mě rozesmála, klidně se vyfotí jako vánoční sobík. Pardon, sob!
Jsem „ubrečenka“, takže když donekonečna roním slzy v divadle a na koncertech, ségra mě nakopne do kotníku tak, že hned přestanu, nebo mi vylítnou slzy, které nejsou z dojetí. A začneme se smát.
O tom to je. O drobnostech. O drobnostech velkého významu.

Umí být i pořádně drsná holka, která se s ničím a s nikým nepáře. Učím se od ní životnímu nadhledu.
Jsme jako oheň a voda. Vzájemně v sobě dokážeme zažehnout a udržovat plamen. Je-li to třeba, umíme se pořádně zchladit a uhasit.

A už teď vím, že za tenhle sloupek mě přetrhne jak žížalu. Kdyby to šlo, možná by mě dala k adopci.
Ségro, děkuji Ti za všechno! Díky za Tebe! Mám Tě moc ráda!

 

Foto: Pixabay.com



PTEJTE SE

Pole e-mail a jméno jsou nepovinná.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.