Když jde někdo dělat žurnalistiku, obvykle tak činí proto, že se vidí s mikrofonem, kamerou či zápisníčkem v ruce, aby s jejich pomocí sestavil srdceryvný a dechberoucí příběh o znepřátelených armádách na bojové frontě. Nebo při rozkrývání obří korupční kauzy a následně s medailí za zásluhy. Ale i když je to velmi tvůrčí povolání, je to taky řemeslo, kde sebestřednost musí stranou.

Psaní mě baví, a to už více než dvacet let, prakticky od doby, kdy jsem dostala do ruky papír a tužku a zjistila, že existuje něco jako písmenka. Nejdřív jsem chtěla být prodavačkou, protože mě bavilo si hrát ve školce s plastovým banánem a pokladní kasou, potom jsem chtěla být kuchařkou, následně učitelkou, prezidentkou a nakonec novinářkou. Zjistila jsem totiž, že v opravdových obchodech prodávají místo plastových banánů takové seschlé a občas s jedovatým pavoukem uvnitř, kuchařky nemohou sníst to, co uvaří, učitelky si musí pamatovat spoustu tváří a dělat pro ně každý den několik pětačtyřicetiminutových show a prezidentky nemohou jít ven v teplákách, protože by se jim někdo posmíval.

Hledat příběhy, osudy, souvislosti a propojovat je – to mě baví. Je to jako psát román nebo epos, jen si u toho nemusíte tolik vymýšlet, protože se jen podíváte, co se stalo. Ale stejně jako v románu nebo eposu i při psaní novinářských textů nejste hlavním hrdinou vy, ale někdo jiný (nepíšete-li samozřejmě o sobě).

Nejtěžší to bývá v rozhovorech. Samozřejmě si dáte spoustu času s přípravou a v průběhu rozhovoru musíte pohotově reagovat na to, co vám druhá strana říká. Jenže i když na to vynaložíte tolik úsilí, nebudete středem pozornosti vy, nýbrž zpovídaná osoba. To neznamená, že novinář není důležitý. Naopak, je to člověk, který pokládá otázky a sbírá odpovědi, kterých by se jinak čtenáři nedočkali.

Problém je, když se snažíme při rozhovoru do centra dění postavit sebe, ačkoliv si čtenář, posluchač nebo divák přišel pro někoho jiného. Vidět je to v některých talkshow:

„A máte ráda lyžování?“

„Nijak zvlášť.“

„Já jsem tuhle vyjel vlekem na kopec, rozjel jsem se a narazil do smrčku. Chápete to? Koupíte si permanentku, zajedete si lyžovat, a na sjezdovce vám postaví do cesty strom. No není to k naštvání?“

„Hmm.“

Takže se vlastně o hvězdě nedozvíte nic, ale zase víte, že rádi lyžujeme. Nechci to úplně zatracovat, protože vím, že někdy může být takový rozhovor velmi vtipný. Na druhou stranu potom už přestáváme být žurnalisty a stáváme se komiky.

Ale jo, taky jsem chtěla být klaunem. Ne tím cirkusovým, protože z nich mají někteří lidé fobii a nosí příšerné líčení. Chtěla jsem být někým, kdo vyprovokuje lidi k emocím, které si předem určí. Ale v tomhle je vlastně žurnalistika lepší než komické vystoupení – komici lidi jen rozesmívají. My žurnalisté děláme všechno. Vlastně to těší i mé ego.



PTEJTE SE

Pole e-mail a jméno jsou nepovinná.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.