Je to už hodně let, ale zapomenout se na to nedá.

Stejně jako v případě rezervace místa v jazykové škole před přijímacím řízením na vysokou jsem i mezi probíhajícími zkouškami nelenila a hledala brigádu. Internet tehdy již obsahoval užitečné stránky prace.cz se sekcí zaměstnání pro „ozp“ (osoby zdravotně postižené) i Nadačního fondu pro zaměstnávání zdravotně postižených (NFOZP). Netrvalo tedy dlouho a měla jsem vybráno. Říkám měla – protože všechny kroky prozatím byly zcela na mém rozhodnutí. Z mnoha zkušeností už jsem věděla, že představa druhých po vyslovení názvu mého postižení bývá často horší než skutečnost, a tak jsem ji do průvodního dopisu se žádostí vlastně ani neuvedla. V práci jde přece o to, co umím, ne? Když mi pak dokonce dorazila výzva k pracovnímu pohovoru přesně na den zápisu ke studiu, nemohla jsem se radovat a děkovat Nejvyššímu víc. Cíl je na dohled! Znáte ten pocit?

Rozjařeni slavnostním uvítáním prváků a péčí brněnského střediska pro pomoc studentům se specifickými nároky Teiresiás nasedáme s mým rodičovským doprovodem do auta – rozumějte, přenáší mě a zapínají do dětské autosedačky, kterou kvůli své malé výšce musím využívat, skládají tehdy ještě mechanický vozík, na kterém sama sotva přejedu obývák, a už už odjíždíme. „Taťuldo, ještě se prosím potřebuju někde stavit, je to po cestě,“ informuji nic netušícího tátu.

Mám opravdu ráda takové momenty překvapení. Pozná se v nich upřímnost. Zastavujeme před obchodem potřeb pro bojové sporty „Just fight“ a já prosím, abych dovnitř mohla sama. „Ty jsi fakt blázen,“ slyším od mých nejmilejších jako už mnohokrát. Ale já se usmívám, protože pro mě to znamená takovou lichotku.

Vjíždím dovnitř a mých sedících 59 centimetrů od země nemá nikdo mezi boxerskými rukavicemi a za vysokým pultem šanci vidět. Ozve se jen „Dobrý den, je tady pan vedoucí?“ a já s pobavením nad překvapeným obličejem prodavače, jehož vytrénovaný biceps je takřka větší než já, málem nemůžu promluvit dál. I kdyby jen za takovou srandu, tak za tohle to všechno stojí. Pán se trochu zakoktá, prý co potřebuji, a po zmínce o pracovním pohovoru mi ukazuje cestu k zadní kanceláři. Představuju si, jak za mými zády musel kroutit hlavou. Máchám křehkými, krátkými packami, co mi síly stačí, trvá to nepatřičně dlouho, ale nakonec tam dojedu a mám to štěstí zažít vše ještě jednou.
„Dobrý den, já jsem tady na ten pracovní pohovor,“ ozývá se můj vysoký hlásek a pan vedoucí nestačí kulit modré oči. Byl to fešák, to si pamatuju. A taky rozhodně gentleman. Přišel, podal mi ruku a celou dobu v podřepu se mnou překvapeně, ale mile a s upřímným úsměvem mluvil, až jsme se spolu domluvili a já byla jako správkyně e-shopu pro práci z domova přijata. Křehká trpasličí holka mezi obry a jejich výbavou pro tvrdé sporty? Proč by ne, když umí dobře psát, pracovat s obrázky, trochu ovládá HTML a má doma internet!

Když jsem ten den odjížděla z Brna, docela jsem zapomněla na tu dětskou autosedačku, která mě musela držet. V jedné ruce přihlášku na koleje, v druhé svou první pracovní smlouvu. Vysokoškolák s brigádou. Úplně normální.

„Proč, prosím tě? To máš málo starostí? Vždyť máš invalidní důchod, ne?“ ptali se.
A já se taky ptám: „Proč ráno vstáváte z postele vy?“

 

Foto: Pixabay



PTEJTE SE

Pole e-mail a jméno jsou nepovinná.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.