Můžeme být k smrti vyděšení z toho, že nás čeká něco, co si ani ve snu nedovedeme představit, jak bude probíhat. U pacientů tohle platí víc než u kohokoli jiného. Strach z toho, co přijde. Bude to bolet? Zvládnu to? Ale co když už máme něco za sebou a projevy komplikací se nám zdají povědomé? A najednou nemáme strach z neznámého. Zmocňuje se nás strach právě proto, že tušíme, co přijde…
Na začátku letošního roku jsem podstoupila operaci, při které mi byla zanořena stomie. Původních tři až šest měsíců společného soužití se protáhlo kvůli komplikacím na měsíců devět. Ale jako mi na začátku tři měsíce připadaly jako věčnost, nepřestávalo mě udivovat, jak tři čtvrtě roku nakonec rychle uplynulo. Starý rok se vyměnil za nový a já se dočkala svého dne s velkým D.
Noc před výkonem jsem dostala obrovský strach. Těšila jsem se, ale zároveň jsem měla na paměti, jak dopadly mé předchozí operace. Myslela jsem na to, že mi nejvíce pomůže myslet pozitivně, ale v koutku hlavy jsem moc dobře věděla, že s pozitivním přístupem jsem se snažila přijít i při první operaci a dobrý výsledek to nezaručilo. Ráno jsem šla na řadu mezi prvními. Proběhl klasický proces přesunu na sál a uspání. Až se probudím, vše bude zpátky na svém místě.
Po operaci jsem se dostala na monitorovaný pokoj. Když jsem se probudila, nemohla jsem téměř mluvit. Ale i přes omezenou schopnost komunikace jsem se hned zajímala o to, jak celá operace dopadla. Rychlým pohybem ruky směrem k břichu jsem přišla na to, že se to povedlo! Stomie byla pryč. Šlo tentokrát vše podle plánu? Nebo můj happy end skončí ještě dřív, než začal? Špatné zkušenosti si s hlavou pohrávají moc rády.
Když za mnou na pokoj přišla paní primářka, oznámila mi, že operace proběhla nad všechna očekávání hladce a vše se zdá v nejlepším pořádku. Moc se mi ulevilo, dokonce stékaly i nějaké slzičky štěstí. Pár dní nato mi však operační rána na břiše začala červenat a já věděla, že to není dobré znamení. Najednou se objevil panický strach z toho, že se věci v břiše opět rozpadají a že pojede celý kolotoč nanovo. Naštěstí to byly tentokrát „jen“ abscesy a zánět. A i když je léčba abscesů více než zdlouhavá, alespoň situace nevyžadovala další operační zákroky. Po pár týdnech a jedné hospitalizaci navíc se nám s doktory podařilo situaci vyřešit a všech komplikací se zbavit.
Mně na události posledních dvou let zbyla památka v podobě jizviček na břiše. Tedy jak malých, tak mnohem větších. Společně s nimi mi však přibyla spousta zkušeností. Jedno je jisté: můžeme se bát věcí, které neznáme, stejně jako situací, které už jsme si v minulosti museli protrpět. Tak či tak, je důležité se svému strachu postavit a nenechat se jím zastavit.
Foto: archiv Nikoly Martinkové
