Je to tu zas. Sychravo, lezavo, mlhavo. Klendra a bacily. Mě klepne. Nechápu, co je to za módu chodit po světě připochcíplej. 

Právě v téhle době se mi pravidelně stává, že ke mně někdo přistoupí, hledí na mě zaslzenýma očima a pláče. Zatímco já lovím vizitku, odkaz na články a profilovku, zavlhlá bytost vedle mě rudne. Já to chápu jako projev studu a lásky, ona či on to nechápe nijak, snaží se vylovit kapesník a setřít stopy rýmy, slz a nosního balzámu. Zahuhňá cosi o tom, že absolutně vůbec není infekční, jelikož takhle už vypadá tejden, v Coldrexu se i koupe a průjem byl naposledy ve čtvrtek, takže cajk.

O fous větší hardcore jsou všichni, co už jen tak posmrkávaj nebo co se zjeví v kanceláři s tím, že něco vyžaduje jejich bezodkladný zásah, ale že pohoda, protože antibiotika berou už druhej den. A první příčky rozpustile okupují všechny děti, které se mi chroptící a s nudlí vrhají do náruče a dožadují se hrátek s ožužlanými a omatlanými hračkami. Když ustojím tohle, prcek se mi za vteřinu přehrabuje v batohu a do podpaží si vrazí můj hřeben, zatímco jeho maminka si ho dojatě fotí pro potřeby Montessori skupiny. 

Nejsem netykavka, nelida ani hysterka. Odmítám hrát hru na prostředí zcela bez mikrobů, pokud tedy nebudu jednou omylem žít na operačním sále. Nechce se mi všechno otírat antibakteriálními ubrousky a být ve střehu pokaždý, když zahlídnu smítko nebo drobek. Ruce si myju normálně hodně a klidně půjdu ven s nedosušenými vlasy. Jsem slušně otužilá a nemusím být zabalená zrovna ve fleecu nebo v peří, pokud nejde zrovna o rafinovanou předehru. A miláčky umím oprašovat i bez roušky a nablízko.

Jenže i tak mám hrůzu v očích pokaždé, když musím čelit návalu podzimních a zimních zmutovaných breberek. Trvalo mi roky, než jsem vypozorovala, jak vlastně moje tělo marodí a co to pro mě znamená. Nebývám nemocná moc často, zato trpím na rozjezdy pro hvězdy. Nemoc nebo oslabení se u mě většinou projevuje koordinačně a svalově a nabíhá poměrně dlouho. Hůř se mi chodí, hýbe, soustředí, leccos dost bolí a jsem na můj vkus neuvěřitelně pomalá. Ideálně bych už v tu chvíli měla zalehnout do peřin a odpojit se ze světa povinností, jenže ouha. Takovou prevenci těžko obhájím. Nemám žádné viditelné či slyšitelné příznaky, nechraptím, nesmrkám, jsem vnější optikou vlastně jenom bledá a přešlá, takže asi simuluju, to je jasný. Nikdo, komu něco je, nevypadá přece takhle hezky a normálně, děvče, tak se kousni, děláme to všichni.

Takže jedu v takovém polorežimu, kdy je mi střídavě líp a hůř, mám výčitky svědomí, že nejsem ani lazar, ani kalupinka, přitom už mi moc nejde ani psát, ani myslet. Snažím se šetřit a modlím se, abych právě v téhle fázi nic nechytila. Protože to je teprve mazec! Pak ale aspoň můžu lehnout ofiko a doma dát věcem konečně průchod. Po bytě lezu po čtyřech, protože chodit je riskantní. Nemám jistotu a stabilitu, je mi neuvěřitelná zima a celkově se pořád klepu. Asi jak abstinuju od civilizace nebo co. Svaly bolí jako ďas a paradox je, že čím dýl budu ležet, tím víc zatuhnu a rozchodit se pak bude těžší. Nicméně když se budu hýbat, tedy když si během dne půjdu do kuchyně čtyřikrát pro čaj, sejme mě to okamžitě. A to samozřejmě nemluvím o klasických doprovodných jevech nějaké té rýmičky nebo kašlíku. Neberte to. 

Vykřesat se z nachlazení jako takového sice může jít vcelku rychle, ale nikde už se pak nedočtete, že člověk s neurologickou diagnózou bude ještě velmi dlouho unavený, bez švihu a na spoustu věcí se bude složitě rozvzpomínat a znovu je trénovat – jak chodit po schodech, jak vylézt na chodník, jak vysoko zvedat nohy, jak moc hýbat rukama. Jo, rekonvalescence je neúměrně a nečekaně dlouhá. A mně se to pak celý pomotá a zauzluje. Najednou nevím, co dřív. Jestli psát, nebo spát.

Ale ještě než usnu, pro pořádek poprosím, nepodceňujte breberky. Obzvlášť ty s handicapem. 🙂

 

Foto: Pixabay



PTEJTE SE

Pole e-mail a jméno jsou nepovinná.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.